"Kudlo, jakože rodiče si myjí ruce nad zpackanou výchovou dětí, protože co teď s tím? No to fakt může vypustit jen ten neomalený rodič. Mám zkušenost, že by stačila alespoň špetka sebekritiky, omluvy. Jenze k tomu takovy typ rodicu nikdy nedospeje. pak at se ale rodic nedivi, ze se s nim jeho dospele dite nechce videt. zvlast kdyz ho drtil tolik let. myslim, ze i rodice by meli nest nasledky sve vychovy vuci svym detem. "

j.a.s., vem si to z druhý strany. Co bys dělala, kdyby Tvoje děti (který jistě vychováváš dle svého nejlepšího vědomí a svědomí) prohlásily, že jsi zpackala jejich výchovu a požadovaly po Tobě sebekritiku a omluvu? A jak by ta sebekritika a omluva měla vypadat, aby Tě to uspokojilo? Respektive ZA CO přesně by se měli omlouvat? Že něco udělali blbě? Nebo za to, že Ti to vadilo a oni to nepoznali?

Já si umím velmi dobře představit, že na takovou hlášku člověk řekne "mrzí mě, jestli ti to způsobilo nějaký potíže, dělala jsem to, co jsem v dané chvíli považovala za nejvhodnější, není nikde psaný, že to opravdu nejvhodnější bylo, ale prostě tehdy byla potřeba se rozhodnout a tehdy jsem to vyhodnotila takto." Ale proč by se ten rodič měl nějak plazit po zemi a bít se v prsa, že byl špatný rodič?

Pokud je tomu dítěti kontakt s rodičem natolik nepříjemný, že se s ním nechce vidět, tak na to má samozřejmě právo, a pokud ještě nemá dořešeno tak, aby ho to nedeptalo, tak to považuju za optimální řešení - každej se má zařídit především tak, aby byl v pohodě on sám.