Co jsem si vyřešila život a přístup k životu, je mi to jedno - jestli mi někdo něco závidí. Myslím ale, že nejsme nijak výjimeční, aby nám někdo mohl závidět.
Jen jsem nedávno se synem měla dlouhý hovor na téma závist, i když vlastně nevím, jestli se to týká závisti. Mluvili ve škole o plánech na dovolenou a diskuze se svrhla k debatě o tom, že některé děti by rády k moři, ale nejedou, protože rodiče na to nemají. Syn řekl, že neví, jestli na to máme,ale nepojedeme určitě, protože nechceme a budeme trávit léto společně na kolech, což je podle něj skvělá zábava - a je, manžel tohle umí skvěle zorganizovat.
No a některé děti se do syna pustily s tím, že když nejede k moři, že určitě závidí těm, kteří jedou a navíc se k tomu neumí přiznat a že to je špatné.
Jemu zrovna tohle přivedl stres - že ho nutí k pocitům, které nemá a on se tomu neumí bránit a navíc to ani nelze. Mluvili jsme o pocitech závisti, on říká, že necítí závist, ale přišli jsme na to, že velmi závidí schopnosti svého staršího bratra. jen ještě nedohlédl k tomu, čím za to platí. každý z nich má něco. Mám pocit, že starší syn něco jako závist asi necítí, není toho schopen - teda myslím. Je to možné? Nebo jestli to umí skrývat? Nevím.