"Marko, mam se rozejit s otcem sveho ditete proto, ze ma knihy na hromadach a nikoliv v knihovnach? a ze mu na ne nesmim sahnout? :-( "

Ale vždyť jsi to sama tak napsala, že se s ním chceš kvůli tomu (a asi i x jiných věcí) rozejít, to není nic, co by Ti tu někdo podsouval.

Jen s tím rozdílem, že s tím chceš zcela s rozmyslem počkat do plnoletosti dítěte (a do té doby se totálně podřídit a všechno to polykat).

Moc se mi líbí to, co napsala Ruth, a dodala bych k tomu, že si myslím, že i když někdo má to TO, tak pokud se většinu doby chová tak, jak popisuješ (naprosto bez ohledů na kohokoli jiného než sám na sebe), tak bych se divila, kdyby se po nějaké době marných pokusů to TO nezměnilo na nepřekonatelný odpor, kdy už nebude cesty zpět.

Pokud by se mělo něco zachraňovat, tak si myslím, že spíš dřív, než pozdějc. Možná je to neřešitelný, protože se s tím člověkem opravdu nedá hnout, ale pokud je to opravdu TO, tak si myslím, že by stálo za to vyčerpat všechny pokusy o nápravu (tak, aby pro oba žití spolu bylo aspoň natolik snesitelný, aby ten jeden nemusel stříhat metr, dokud nebude dítě plnoletý, aby mohl zdrhnout). Protože až nastane ten nepřekonatelnej odpor (pokud už teda nenastal, a jestli se ten jeden bude chovat furt stejně a ten druhej rezignuje, tak vsadím boty, že to je jen otázka času), tak už myslím, že s tím nepůjde dělat nic.