Madelaine, to máš pravdu. A ještě se dá často zaslechnout, že láce práce je ta naše hlavní konkurenční výhoda, takže se jí držme. A není to jen čistě o penězích, ale taky o třísměnnejch provozech, neplacenejch přesčasech, samozřejmě pořád i o zaměstnávání ženskejch ("ta má děti, nebo, probůh, dokonce teprve bude mít děti").

Mě je Kudlin životní styl blízkej, nicméně dokážu se myslím podívat na věc i třeba očima Ruth. Nemusí to bejt rozežranost, není to snaha mít, co si zamanu - podstatou je svoboda rozhodování. Práh tý svobody je samozřejmě individuální, proto pro spoustu lidí může bejt ta dichotomie "obracet v ruce každou korunu" a "mít svobodu rozhodování" falešná: co je už pro jednoho škudlení s úzkejma mantinelama, pro druhýho je pořád dostatečná svoboda volby.

Přece jenom ale, i když platí, že s jídlem roste chuť, větší možnosti utrácení ukazujou další a stropy toho, co už si pořídit nelze, a přestože vím, že bejvaj i jiný faktory, který do toho vstupujou (třeba akademickej pracovník v Bělehradě, s mizerným platem, může žít relativně spokojeněji, než akademickej pracovník v Londýně, kterej se mnohem víc nahoní, i protože si musí třeba hlídat určitej společenskej status, kterej se spojenej i s materiálním statusem), tak přesto přese všechno materiální nerovnost je formou nerovnosti.

Nehoruju pro žádnou revoluci, pro to, aby se všem nadělovalo stejně, aby každej měl, na co pomyslí - ale lidi se porovnávaj a je to přirozený, a přirozený je porovnávat se i s Německem, Rakouskem, nakonec Slováci se tradičně a pořád ještě porovnávaj s Českem... Hodně závisí na vnitřním nastavení, na tom, co kdo od života chce, ovšem ona tam mince má dvě strany: v Německu si běžnej občan může dovolit nejenom víc prožrat, může si dovolit i víc podporovat to, o čem soudí, že to za podporu stojí, ať nepřímo (kupováním nebo naopak nekupováním značek) nebo přímo.