"Jo, mám děti a taky mi občas ujedou nervy a v takovém případě si zasloužím, aby na mě ječela taková čarodejnice jako jsem já."

Zakladatelko, tímhle "přiznáním" si svůj příspěvek posunula tam, kde s Tebou souhlasím. Ano, bít někoho není výchova. Za sebe mohu říct, že pokud jsem se uchýlila k plácnutí, brala jsem to jako své selhání. Ani psa nemlátím a vodítkem by mě to ani nenapadlo (ale v mezní situaci jistou formu fyzického trestu na psa používám).

Teorii mám zmáknutou dokonale, dítěti by se samozřejmě měly vymezovat hranice, ale pokud možno bez trestů, vysvětlováním, přirozenými důsledky atd. Jenže každé dítě je jiné a ani rodič není stroj, a kam až se dá v přirozenýžch důsledcích zajít?

Na "malé" bití, které je u nás běžné bych asi nereagovala, maximálně nějakou poznámkou nebo pohledem.

A tak mě napadlo, je horší výjimečné plácnutí a nebo výchova zcela bez hranic?