Ale to se přece dělo odjakživa. Jen se o tom nemluvilo - nesmělo se, podobně jako o feťácích, postižených atp.

Naši nás už na přelomu 70. a 80. let učili, že nejnomže nesmíme odejít s nikým cizím, ale nemáme ve městě chodit ani blízko baráků (zatáhnutí do průjezdu, do baráku), ani blízko silnice (kdo si všimne, že dítě nakládají do auta?).

Rodiče nebyli hysteričtí, jen opatrní a věděla jsem to já i moji spolužáci...

To, co nám v podstatě nikdy moc nepřiblížili, byly konkrétní činy, co by nám někdo mohl udělat. Proto jsem si třeba dlouho jako dítě představovala, že znásilnění znamená dopuštění se násilí ve smyslu zmlátit.

V jednom městečku na jihu Čech opakovaně každý rok na jaře vyhlašuje místní škola a policie varování před člověkem, který láká děti do auta.
Začínám to považovat za lidovou tradici, protože nerozumím tomu, proč ho prostě nechytí a nezavřou, nebo zda jde každý rok o někoho jiného a jsou koncentrovaní zrovna v tomto městě