Kudlo, já to v těch 26 řešila racionálně na základu toho, že jsem viděla zkušenosti žen kolem mě a nechtěla se dostat do stavu, kdy budu tikat s nevhodným partnerem. Proto jsem i narovinu řekla manželovi zezačátku vztahu svůj přibližný časový plán (s tím, že když se na děti ještě cítit nebudu, můžu to odložit). Kdybych neměla kolem sebe ty případy co popisuju, tak bych taky věřila tomu, že když se mnou ten člověk žije tak se mnou nejspíše do budoucnosti počítá. Protože mě neměl kdo naučit jinou zkušenost. Rodiče vyrostlí za socialismu co spolu začali žít až po svatbě, obdobně babičky a dědečkové..... Nebo ty by jsi snad z toho, že s někým chodíš a vztah se sice pomalu ale posouvá vyhodnotila jeho záměry s Tebou? Dle mého spoustu žen prostě nenapadne, že muž může žít léta ve vztahu, tvářit se spokojeně, ale budoucnost s dotyčnou neplánovat. A vzhledem k tomu, že se pohybuji v mužském prostředí mi bohužel tuto okolnost potvrdili i sami muži ("no já tuším už asi dva roky, že ten vztah nikam nesměřuje, ale nechce se mi to řešit, stejně nikoho jiného nemám....")