Nějak nevím, proč u mě došlo po dětech k posunu citového prožívání nebo jak tomu říct. Všechno mě dojímá. Brečím třeba u Bylo nás pět, protože se neumím odpoutat od myšlenky, jak umřel. Totéž se mnou dělají bratři Čapkovi. Brečím u dětských filmů, u filmů o lásce a pomalu i u komedií. O těch dojemných brečím od začátku do konce. Takový Lék pro Lorenza nebo Pořád jsem to já jsem probrečela skoro celé. Rozbrečí mě klidně jen hřbet knihy. Taková Mandolína kapitána Corelliho nebo Živá voda jsou jedny z nich. A Pratchett? Už si tu četbu taky tak neužiju, protože už nic nenapíše.
Dost mě to štve. Může to mít nějaký důvod nebo jsem prostě plačka?