Kudlo, jojo, procházky jsou fajn, jen mě teď mentálně taky zdržuje jen tak se jít bezučelně projít do lesa. Parťáka na chození nemám, dětem už fyzicky nestačím. Loni jsme byli dva týdny v horách (třítisícovky, s mojí nulovou kondicí to byl celkem záhul), a byla jsem z celé skupiny nejpomalejší, zdržovala jsem je.

Mohu chodit pěšky do práce, mám to 2,5 km, a hodně jsem o tom poslední dobou uvažovala. Jen musím vymyslet, jak to ráno zaonačit s pacholíčky, aby dorazili včas do školy, byli nasnídaní a ve správném oděvu odpovídajícím počasí. Když nad mladšími ráno nestojím, jsou utopení v písmenkách. Jednu knihu jim seberu a za minutu si chytí jinou. A u starších zase musím ohlídat a opakovaně jim připomínat fyzické opuštění postelí, puberta, no...
Ale teď je hezky, asi to proste zkusím. A buď to budou zvládat sami, nebo budu omlouvat pozdní prichody 😀

(Ranni cvičeni měl dobře zařízené můj muž, 2x týdně chodil ráno na šestou plavat, takže ranní vyslání dětí směr škola bylo na mě),