Tak já jsem děti na akutnější vyšetření vodila bez jakéhokoliv dotazování jejich otce. Ale bylo to dané tím, že pracoval daleko od místa bydliště a jezdil domů jednou za dva týdny nebo jednou za měsíc, tj. těžko mohl akutní stav posoudit.
Pokud jde o "sporné" záležitosti, tak on je ten kdo váhá, já ten kdo tlačí na pilu.
Nicméně sám vždycky končí prohlášením, že já jsem s dětmi víc času a spíš odhadnu, kdy mají problém.

Jako příklady:
- zvláštní "nevolnosti" - otec to pokládal za "fňukání" k přitažení pozornosti - diagnóza celiakie
- bolesti a otoky kloubů - otec je pokládal za důsledek růstu - diagnóza juvenilní artritida vč. degenerativních změn dvou kloubů
- podezření že dítě hůř slyší - otec to pokládal za neposlušnost nebo jev související s AS - nakonec se to muselo řešit kompletní rekonstrukcí bubínku, na to ucho dítě neslyšelo téměř vůbec