Kaipo,
já si myslím, že člověk by to měl tak nějak respektovat... nejdůležitější je, mít v životě v téhle fázi pohodu a mít konečně život zařízený podle sebe a ne podle dětí. Nevím, proč by měl sjíždět černé off pisty na lyžích někdo, kdo by raději pletl svetry a lézt na Mont Blanc, když by se raději ryl v zahrádce.
Podle mě ten duševní stav, který velí zpomalit, není třeba překonávat. Je dobré něco podnikat, jet třeba s kamarády, ale pokud chtějí celý víkend lítat na horských kolech, tak já můžu klidně na procházku po okolí nebo trhat borůvky a večer si s kámošema dát pivo v hospodě.
Jako samozřejmě, zavřít se doma jen s televizí je extrém a je špatně, ale podle mě je důležitější udržet si vztahy s okolím a nějaké "venkovní" zájmy. Jestli ten zájem bude japonština, nordická turistika, nebo olejomalba, je úplně šumák. Ale není třeba sjíždět černé offpisty na lyžích a podobně.

Pro mě byla velká změna, když jsem si uvědomila, že už "nemusím" - že nemám tu vnitřní potřebu ani kariéry, ani sportovních výkonů. Že si půjdu raději na běžky, než na sjezdovky, že mě fakt nebaví jezdit na kole, a že si klidně vylezu k horskému jezeru a budu se kochat loukou, ale už nemám potřebu vylézt na ten kopec za jezerem....

Zdravotně - po pětačtyřicítce dvě operace, zubní implantát, vůbec nevím, jak budu řešit problémy s očima, pokud se mi to ještě zhorší, letos mě při lyžování bolela kolena... nic strašného, ale nejspíš bude hůř....