Já jsem si nikdy nepřipouštěla, že by to třeba "nešlo". S manželem jsem od 25ti let, od začátku jsme si vyjasnili, že děti ano (já chtěla 2, on 1). Pak jsem realizovali naše "plány" a děti přišly na řadu plánovaně ve 32 a 36 letech. Oba na první pokus.
Nikdy jsem se nerozplývala nad cizími miminky, ale vždycky jsem věděla, že děti chci. Moc si nedovedu představit život bez nich. Realizovat se v práci nebo v koníčkách? Jak dlouho to člověka musí bavit, když kolem všichni zakládají rodiny a on zůstane osamocen s úplně jiným životním stylem. Děti mě dlouho svazovaly, protože jsem nikdy neměli hlídací babičky. Ani teď si nemohu dovolit odjet s manželem na víkend pryč bez dětí, ale večer se už utrhnout můžeme (9 a 14 let). Stejně bych neměnila. Závidím těm, co mají hlídací babičky. Bezdětné lituji.