Vzpomněla jsem jsem si na verš z jedno Seifertovy básně ..."živote, postůj, tohle je ta chvíle chvil" ...nebo tak nějak

čím jsem starší, tím častěji mám tenhle pocit - postůj živote ....jenře jsou to doopravdy ďáblovy hodinky, prptože to, co je v daném okamžiku štěstí by se v dloihodobé perpektivě , furt stejně, asi stalo peklem ...nemůžeš třeba pořád mít děti malé a užívat si, že jsou malé, nemůžu ted osttaní lidi zamrznout v čase jen proto, ž mne je takto dobře, to bycho mnakonec zešíleli všichni

já se u sebe spíš obávám, že bych na to mohla zapomenout, že to nejde, a ve slabé chvilce ty hodinky zastavit , protože já dost často zažívám okamžiky, kdy mám zároveň pocit, že ted už nic víc nechci, ted je to perfektní, spolu s intentivním smutkem z té pomíjivosti ....