co když tím, u koho se začíná rozvíjet porucha osobnosti, je vaše dítě? Opustíte ho? Pořád za tou poruchou je zraněná skrytě trpící osobnost... Za jeho poruchou je nějaká příčina, ta má prapříčinu a ta svoji prapříčinu atd. Řešitelné to tedy je.
Moje rodina je skupina solitérů s různými diagnózami. Jelikož je mám ráda a cítila jsem k nim soucit, dokázala jsem se s nima nějak domluvit (i když mi vstávaly chloupky na zátylku při některých jejich projevech). Možná jsem trochu sebevrah, ale rozhodla jsem se tomu čelit. Přivedlo mě to skoro na dno. Ale člověk se o sobě dost dozví, když si tím prochází.

Někde jsem četla, že s čím se člověk u sebe nebo u svých rodičů a prarodičů nevypořádá, to mu často osud postaví do cesty u vlastního potomka.
A taky myslím platí to, co pojmenovává paní Míla Rejlková, tj. koho v osobnosti proti sobě oslovuješ, ten ti bude odpovídat. Když k mimoňovi s poruchou budeš promlouvat jako k dospělé osobě, s respektem k jeho zátěži a údělu, se silnou vírou, že v jeho osobnosti je i něco dobrého (a ty ses to rozhodl oslovovat), bude ti ta část jeho osobnosti odpovídat.