Tohle trápení rostlin šíbováním do tmy a světla mi připomíná Crowleyho

"Abychom řekli pravdu, tak jediná věc, které Crowley v bytě věnoval pozornost, byly květiny. Byly bujné, zelené a překrásné a do poslední měly lesklé a zdravé listy.
To bylo tím, že Crowley alespoň jednou týdně prošel celý byt s ručním postřikovačem, květiny orosil a přitom k nim tiše promlouval.
O hovoru s květinami se doslechl začátkem sedmdesátých let na Rádiu Čtyři a považoval to za skvělý nápad. I když slovo hovořil možná není ten správný výraz pro to, co Crowley dělal.
Ve skutečnosti se v nich snažil vypěstovat strach z Boha.
Ještě přesněji strach z Crowleyho.
Navíc k tomu všemu ještě Crowley vzal každé dva tři měsíce tu rostlinu, která rostla nejpomaleji, měla nažloutlé listy nebo zkrátka nevypadala tak dobře jako ty ostatní, a nosil ji od jedné květiny ke druhé. "Rozlučte se se svou kamarádkou," říkal jim. "Ona si chudinka nedá říct..."
Pak s provinilou květinou opouštěl byt, aby se za hodinku dvě vrátil s prázdným květináčem, který pak na několik dnů postavil tak, aby na něj všechny ostatní květiny viděly.
Jeho pokojové květiny byly nejkrásnější, nejzelenější a nejdokonalejší v celém Londýně. Také ovšem nejvystrašenější."
(Neil Gaiman a Terry Pratchett, Dobrá znamení)