Okolnosti mého života se během let měnily a mění podle věku, místa bydliště, počtu dětí, partnerských vztahů a zdravotního stavu mých blízkých. To, co do toho vnesl Covid, je jen jeden z mnoha střípků. Peněz jsme nikdy neměli nazbyt, takže "jablíčko do batohu" byla u nás běžná praxe. Zajít si čas od času do restaurace je pro mě snadnější teď, když platím jen za sebe, případně jednu až dvě další osoby, než když jsme jezdili na dovolenou se čtyřmi malými dětmi.
Jediné, co bych fakt ráda, aby se vrátilo ke stavu "předkovidovému", je snadné cestování po Evropě, bez vyplňování lejster a sledování aktuálních pravidel. To byla možnost, kterou jsem celou dobu od 89. roku, a zvlášť od vstupu do Schnengenského prostoru, vnímala jako nesmírně cennou, a nechci o ni pro sebe, ani pro svoje děti přijít. Občas někam letět bylo fajn, ale obejdu se i bez toho, jen potřebuju "volný průjezd k moři" , které miluju a doplňuju si u něj energii - může to být klidně i moře chladné, třeba Balt, i když nějaké teplejší je také občas fajn. Kromě toho mám část blízkých za hranicemi, tak bych je ráda vídala podle potřeby, a ne podle čísel R, různých "psů" a dalších ukazatelů