Je mi smutno z toho, že čím dál víc rodin s malinkými dětmi se rozpadá....asi bychom měli začít ty děti vychovávat jinak, právě i k úctě k rodině, k potřebě rodiny jako Domova a něčeho, kde budu mít útočiště a pocit nějakého spočinutí. K tomu, aby dokázaly spolupracovat s partnerem, netrumfovali se, neukazovali, že jeden druhého nepotřebují.
Myslím to opravdu obecně.

Je hezké se rozhodovat, zda chci být žena, nebo muž anebo ještě nevím...a jestli mi někdo odnese karton mlíka, nebo to zvládnu sama. Lidi spolu zůstávají, pokud se potřebují. A my se vlastně dneska jakoby nepotřebujeme. Často i při sebemenším problému se lidi rozcházejí, aniž by to třeba řešili v nějaké "manželské poradně". Už nám to trochu vygradovalo.

Lidi utíkají z partnerství, protože si myslí, že za jejich blbou situaci, rozpoložení může ten druhý...odcházejí klidně na druhý konec světa a tu nespokojenost si berou s sebou.

Možná se blíží doba, kdy se zase lidi budou potřebovat. Kdy budou potřebovat Partnera a Rodinu a Domov. kdy zjistí, že jim je nejlíp společně. Že to není nějaké klišé a že to není přežitek. Že to úžasný je nečeká někde venku u druhého, třetího, pátého partnera.

Pardon, zamyšlení, povzdychnutí, nemyslím to na nikoho osobně.

Taky máme blízko jeden rozchod/rozvod od malého dítěte...vlastně pro nic, žádný "konkrétní" důvod. Jen tak odešel tatínek, jaksi se odmiloval nejdřív od manželky a pak i od dcerky a čím je to déle, tím méně se zajímá. Přitom má tak skvělou holčičku. Asi je to lepší, že se nezajímá, než tahanice o dítě.
Odejít je prostě tak jednoduchý...ale - co dál?
člověk si říká, jestli nebylo lepší prostě zůstat...pokud ten druhý není závadný partner.
jeden moc rodinu chtěl, druhý prostě ne...a ani na ni nebyl zvyklý.

Přeju, ať se to vyřeší nejen podle maminky, ale hlavně pro klid a zázemí a vztahy toho děcka, a´t má někde domov a mámu i tátu a pocit bezpečí.