Ahj, na fb jsem narazila na zajímavé téma. Jde o přístup k běžným dětským nemocem u nás a v zahraničí. U nás jsme poměrně striktní, do školky by dítě ideálně nemělo chodit ani s lehkým nachlazením, po nemoci se děti nechávají doma a necvičí ještě docela dlouho.
Vnímám, že u dětí, co jsou více nemocné, tohle generuje brutální problémy např. v zaměstnání rodičů, fakt si myslím, že to je docela velký sociální problém.
Zaznamenala jsem, že v zeích na západ od nás se to řeší o dost míň intenzivně. Např. lehká rýma a kašel nevadí, někde dokonce chodí děti do školy i děti, co ještě berou antibiotika atd. Zároveň matky žijící tam říkají, že ta nemocnost je prostě o dost nižší než tady.
Já nejsem doktor a nechci se vyjadřovat z lékařskýho hlediska, co je správně, ale fakt mě napadá, jestli tady nejsme papežštější než papež. Vedu sportovní kroužek pro první stupeň a mám tam děti, co reálně dojdou v průměru jednou za šest týdnů. Protože jinak jsou nemocní nebo doléčují nebo jsou po nemoci. Ve výsledku se pak ty děti skoro nehejbou, nechodí ven, a zase pochytají další nemoci.

Jaký je váš názor? Proč je ta dětská nemocnost tady tak šílená? Nesnižujeme těmi dlouhými pobyty doma ve výsledku odolnost dětí? Neměla by se některá pravidla trochu zrevidovat (alespoň to necvičení týden po nemoci)?