by mě zajímalo, jak by se tahle debata odvíjela, kdyby byla otázka např. "vede vás muž k lepšímu finančnímu hospodaření, aby jste šly dětem příkladem v tom, že je třeba neutrácet za blbosti"...

všechno špatně... za prvé, můj muž je můj partner, dospělý svéprávný člověk, nedokážu si představit, jak ho "vedu k domácím pracem". Prostě doma jsou práce, které je třeba udělat, aby ta rodina fungovala, tak "se" udělají. A ano, dělají "se" jinak, když je někdo "doma" a když jsou všichni v práci, jinak, když je někdo nějak zneschopněný (moje záda), jinak když jsou malé děti a jinak, když jsou děti větší či dospělé. A ano, občas sháním kontakt na Elona, protože mi přijde zajímavá představa, že bych některého člena rodiny přihlásila do expedice na Mars - ale vesměs zastávám názor, že se lze na věcech domluvit.

I s relativně malými dětmi - o tom, že uklidí hračky ne proto, že jsem "to řekla", ale proto, že jsou roztahané ve společném prostoru a nechceme o ně zakopávat. Jednu dobu jsme měli na lednici kalendář, v kterém byly rozpsané povinnosti každého člena domácnosti na celý týden - včetně toho, že máma pere, táta vyváží popelnice (těžké), že každý má jednou za týden úklid kuchyně atd... z toho důvodu, abych předešla takoovému tomu "proč zase já" - chtěla jsem, aby děti viděly, že ani rodiče se "neflákají" a že máme své povinnosti a že se podílíme na chodu domácnosti.

Od určitého věku dětí jsem přestala řešit jejich pokoje - řešila jsem jen společné prostory - ve smyslu, že je humus přeskakovat něčí špinavé nádobí kolem sedačky atd. Špinavé prádlo mi snad nikdy nikdo nenechával ležet volně.
Kupodivu, ač jsem si často zoufala, tak děti teď sdílejí byt v jiném městě - a uklizeno tam mají (ve společných prostorách, do ložnic jim nelezu)