Hodně mi to tady připomíná diskusi, co proběhla na rodině před nějakou dobou. Byla také o kojení, jen s tím rozdílem, že se řešilo, jestli matka, která u kojení píše smsky, čte, sleduje televizi... je stejně kvalitní jako ta, která kojí s výrazem fanatického štěstí a s pohledem upřeným na sající obličejíček.
Magda ve svém článku neřekla nic nového. Neřekla, že nekojila. Také neřekla, že své holky cpe od třetího měsíce hranolkama. Jenom se divila, jak málo se všichni zajímají o stav matky. O její pohodu, o její pocity při kojení. Trend "budeš kojit do dvou let a basta!" zcela zbytečně v ženách nekojících vyvolává pocit viny, méněcennosti, pocit špatné matky, která není schopná svým dětem dát jen to nejlepší.
Souhlasím s Magdou, kojení není vždycky pohoda. Jsem v současné době velmi "in", takže můžu srovnávat.
Za posledních 7 měsíců kojení po třech, maximálně 4 hodinách znamená, že
1. ještě jsem nespala déle než 3 hodiny v kuse,
2. zpočátku jsem neustále spala na mokrém prostěradle v mokré noční košili,
3. nemůžu odejít sama z domu na déle než tři hodiny,
4. pokud to zkusím, bolí mě prsa (zkuste si odstříkávat v divadle...),
5. má prsa při kojení vidělo nezanedbatelné množstvní lidí, (centrum Prahy nevyjímaje)
6. jsem "vtipně" titulována zásobárna mléka, potravinová konzerva
7. přestože se cpu jak nezavřená, vyhubla jsem na kost
Mám pokračovat? :o)
Asi ne, tohle znají všechny kojící. Přesto netvrdím, že Toma nekojím ráda. Jen by mě vzal čert, když slyším že kojení je svatá povinnost, nutná oběť matky, kterou musí dělat se svatozáří nad hlavou za každou cenu.
A lékaři? Od narození Toma ze žádný nepozastavil nad tím, jak moc jsem zhubla. Nikoho nezajímá např. krevní obraz kojící matky, nesleduje se, jestli si tím, že kojíme své dítě, nehuntujeme nadobro zdraví. Ale při každé prohlídce u pediatra se zdůrazňuje, jak Tomášek přibývá, jak je zdravý, jak je fajn, že kojím.
Jo, pro dítě jen to nejlepší, ale kde je ta rozumná hranice?
Předchozí