Milá Petruše,
máš moc krásnou usměvavou kočičku ... a taky hroznou zkušenost jaké pytlíčky hormónů a nervů jsme.
Ale při druhém děťátku se to vůbec nemusí opakovat.
Já když jsem čekala Tinku, tak jsem se hrozně bála, že budu zase v depresi, moje dobrá kamarádka měla miminko půl roku přede mnou a měla taky depresi. (Teď má druhé miminko a depresi taky neměla, i když se jí hrozně bála). Zdůvodňovala to špatným přístupem porodních asistentek k jejímu porodu a plakala mi do telefonu, že tu svoji holčičku nechce. Já jsem plakala s ní, protože jsem čekala na výsledky z genetiky a nevěděla, jestli si své vytoužené děťatko budu moci nechat ...
Porod v jedné nejmenované známe pražské porodnici (Podolí to nebylo) jsem měla jako z reálného socialismu (tlačte matko, jako když kadíte ... neumí tlačit ... vona si vzpomene, že chce rodit, když je jedna v noci a my musíme k císaři a jsme aseptické,... vona chce fačovat nohy, protože má křečové žíly ... vona ztloustla vo 18 kilo, fuj ... nemyslete si, že vám pomůžu na vozík - z vozíku, vážím skoro polovinu toho, co vy ...), můj manžel k porodu nešel, protože se bál ... měla jsem strach, že budu mít taky z toho všeho depresi ... ale ona nepřišla ... byla jenom vlna euforie a síly, že jsem všechno přestála a držela Tinku v náručí a ta radost a euforie mi vydržela celé šestinedělí a na jejích křídlech jsem se přenesla přes toto nemilé a obávané období ...
(Asi to byly taky jenom splašené hormony, ale na druhou stranu :o))
Přeju ti ještě jednou moc a moc štěstí a taky ať se ti to už nikdy neopakuje ...