Milá Lucko, díky, (a Petruše, Hanko a všichni),
to je pravda, skutečně se dnes maminky přehánějí v tom, kdo déle kojí. Moje kamarádky většinou měly štěstí a neměly větší psychické problémy. Jedna jediná studovala dálkově školu v jiném městě, tak začala cíleně odstavovat malého „již“ v 8. měsíci. Ostatní mamky vydržely aspoň do roka, některé do dvou. Naopak – předchozí generace matek v tom vidí jakousi úchylku. Moje tchýně (se kterou mám bohudíky dobré a přátelské vztahy) říkala, že pokud za jejího mládí nějaká matka kojila „ještě“ ve 4 měsících, už to byla „Mať geroj“ – hrdinka. Prostě tehdy bylo moderní umělý mlíko. Ona sama 1. dítě (mého muže) nekojila vůbec, protože tam prý „nic nebylo“ (to jí opovržlivě řekla lékařka, propouštěli je po 3 dnech domů po šílením porodu koncem pánevním, při němž měli oba na kahánku; pak tatínek nemohl sehnat feminar a tak miminko málem umřelo, dostalo po hladovění děsné průjmy, odebrali ho do nemocnice, bylo na kapačkách... A nakonec jen díky protekci přes babičku ho zachránili – byl totiž víkend a personál se chystal na chalupy .. No nic, to bylo před 30 lety v Motole a na Bulovce, tohle je už dneska chválabohu jinak!) Další 2 děti kojila bez problémů, ale až později jsem se dozvěděla, že asi 4 měsíce, protože pak už nebylo z čeho. Takže tak. Možná i proto, že moje máma měla laktačku a to dost drsnou (vyprávěla mi vše ex-post, ale nějak jsem to tušila z různých narážek), jsem byla děsně ráda, že nemám s kojením žádné problémy. Naopak, úplně jsem se do děťátka zamilovala. To asi není nic zvláštního.
A ještě jedna věc. Čtvrtý měsíc po porodu, kdy už jsem mlela z posledního, mě drželo nad vodou právě vědomí, že se o malou musím postarat, protože tu nikdo jiný není. Že prostě musím. Vše bylo doma vzhůru nohama, skoro jsem nevařila ani nejedla (bylo mi celkově dost špatně), hrozný nepořádek (ještě že mi pomáhal manžel – bez něj už bych to vůbec nevydržela) – jen přebalování a kojení bylo něco, co mě drželo v tomto světě. A procházky. Opravdu uvolnit (a někdy i usnout!) jsem dokázala pouze při kojení, případně ještě v lese – bez toho usnutí, tam mi bylo moc dobře. Bohužel tam mi ale utíkali psi a dělali lumpárny... Prostě jsem bojovala ze všech sil, ale bez prášků a konce kojení ze dne na den (vřele nedoporučuju!) jsem to nakonec nezvládla.
Ještě k vysazování prášků. Samozřejmě vysazuji vždy po dohodě s lékařem. Jenže nakonec vždy byly nějaké ztížené podmínky (nemoc malé, samota, špatné počasí, nebo naopak příliš mnoho návštěv...) že jsem opět upadla do depky /neschopnost se rozhodovat, pláč, všechno dělám hrozně pomalu atd.../ - tak jsem to raději začla zase brát. Bez konzultace s doktorem bych do toho nešla, to mi věřte. Jde o to, mít kolem sebe pohodu. Což u mě se to u nás na samotě docela střídá – někdy v pohodě jsem a někdy ne, takže fakt nevím....
Zatím ahoj,
Ester :-)