Všechny naše deníky

Sice jsem na net nechtela chodit casto, ale rodina a znami si jeste nezvykli na zivot beze me, tak budu psat, co to pujde.

MAM SE TU DOBRE! NIC MI TU NECHYBI ( krome dobreho cyklomechanika – Peto :o) a cokolady, kterou mi muzete poslat na: Sava Hendrichova, 51 rue de Chorey, 212 00 Beaune, Francie) Kdyby mi nahodou prisla balikem patka na moje kolo (MXM) a nejake tricko na spani, zlobit se taky nebudu. A jsme u toho. Po dvou dnech zjistuju, co vsechno jsem nechala doma. Na moc veci jsem zatim neprisla, takze ten 20tikilovy kufr, sportovni taska a batoh pojaly skoro cely muj satnik.

Dnes jsem volala do jakehosi MTB Teamu. Vzal to typek tak kolem 30. Ja na neho jako ze bych chtela jezdit s nima. Netvaril se moc nadsene. Evidentne nechtej nove cleny a tak mi zacal vysvetlovat, ze sezona je uz pomalu u konce a ze clenove tohoto teamu naji v pedalech uz nejaky ten km. Na to jsem reagovala jen vetou: mam najeto skoro 5000. Nepresvedcilo ho to a dal mi 5timinutovou prednasku o rozdilech mezi trekem, MTB a silnici. Ze na MTB se jezdi taky mimo silnici a po kamenech a tak a chtel vedet, co mam za kolo. Popis meho broucka ho donutil me pozvat na nedelni dejme tomu trenink, ale ze me nejdriv musi videt. Tak se jdu na nej kouknout zitra. Skoda, ze jsem si nepribalila ten pohar ;o) Dam vedet, jak to dopadlo.

Vecer jsem byla prozkoumat okoli mesta na kole. Je to tu nadherny! Vyjedete na kopecek a vidite az Mt Blan a Alpy a vinice a vinice a vinice ;o) Ty jsou fakt vsude. Po “hrebenu” muzete prej dojet az do Lyonu, ale to je trochu z ruky – 300 km tam a zp., takze tento vylet prekladam na listopad/prosinec, az se budou najizdet objemy. V sobotu si to projedu zas a neco nafotim a hodim na net, abyste z tech vinic taky neco meli.

Krome kola od pristiho pondelka budu budu chodit 2-3x tydne do bazenu. Cena je priznivejsi nez v Praze: za 20€ 10 vstupu na neomezenou dobu (omezenou jen otviraci dobou).

Tak, to by bylo.Jo uz jsem se skamaradila s autickem. Jen si nemuzu zvyknout na uzke silnice a vsudypritomne prednosti zprava. Nastesti mistni ridici/ky jsou tak tolerantni, ze usmev od ucha k uchu vse spravi :o)))

Deticky

Adoptovala jsem toho nejmensiho. Je fakt sladkej a i on adoptoval me. Proste jsme si sedli. Porad mi neco vypravi a ja nemam tuseni o cem. Ucim ho barvy, cteme, prosli jsme Beaune, uvarili obed, proste velkej pomocnik narozdil od starsiho brasky. Jak jsem psala minule, nebudu to s nim mit lehky. Ale i on se da pracovat. Dneska napriklad se vratil ze skolky a zacal fnukat, tak jsem ho bez obeda ulozila a on behem minuty spal. Obed si dal potom (to abyste si nemysleli, ze ty deti trapim hlady). Vecer pak Helene odesla s Ali do skoly umeni a on zacal narikat, ze chce mamu a ze se nechce koupat a uz vubec ne veceret. Nechala jsem ho plakat, vykoupala prcka a jak se pak Milu (Hilaire) sam dobrovolne cvachtal a cpal do sebe tarte aux onions. Ali ( Alienore/Milouche) taky neni zadny andilek, ale zdaleka se nepodoba svymu mladsimu braskovi. Helene i prozradila, ze holky prede mnou si Ali moc nevsimaly, tak se ji snazim aspon trochu venovat.

To je pro dnesek opravdu vse. Nekdy priste a mejte se.

Jooo, krome rana, je tu krasne teplo a sviti slunicko.

Ahoj vsichni !

Tak jsem po 12ti hodinach trceni v autobusu dorazila do Dijonu, kde na me cekal Benoit – hlava rodiny a odvezl me do Beaune. Ikdyz jsem uz od Plzne spala, po prijezdu do sveho noveho utociste a kratoucke obhlidce dome, jsem se s chuti zachumlala do perin a bezesnu spala az do 8 :30.

Uz ani nevim, co me probralo, ale rychle jsem se osprchla, hodila na sebe dziny a spolu s Helene doprovodila deti do skoly. Po navratu a male snidani (cokoladovy croissant – Peto, asi Ti Tvoje prani nesplnim ;o)jsem byla usazena za volant citroena v kombiku a projela si mesto a okoli. Jsou tu strasne uzke silnice a tolerantni ridici. To vozidlo mi parkrat v krizovatce chciplo a nikdo na me netroubil natoz aby me naboural. Jelikoz to auticko mam k volnemu uzivani (netusim, k cemu mi bude, vse tu je kousek), tak bych se s nim mohla spratelit.

Rodinka, kapitola sama pro sebe. Tri deti: Alienore 8 let. Je rada, ze ma starsi setricku. Ziskala jsem si ji stosem plastovych provazku. Hilaire 3 roky, peknej dablik, jakmile neni po jeho, breci. Anthelme 20 mesicu. Zlaticko, slunicko, pokud neni se svym braskou. To tu mam pak 2 dabliky.

Co dodat? Mam vlastni pokoj, koupelnu napul s detmi a auto. Bazen je 5 min pesky od domu a centrum mesta 10. uz jsme naplanovali vylet do Parize a do Voges. Na Nice muzu zapomenout. Prestoze je asi jen 450 km, tak cesta autem tam pry trva kolem 7 hodin.

Malevil Cup byl asi můj zatím nejtěžší a zároveň nejkrásnější závod, který jsem kdy jela. Předčilo to i loňského Kopřivnického Drtiče a to co říct. Ale pěkně po pořádku.

Do Jablonného v podještědí jsme dojeli den předem večer a na nedalekém ranči Malevil se zaprezentovali. Dostali jsme oranžová trička s profilem tratě, power gel a musli tyčky–to abychom v případě naprostého vyčerpání mohli ještě dojet do cíle.

Po prezentaci jsme se ubytovali v autokempu u Jablonného. David s PEtem ještě ladili kola a já se bavila na jejich účet. Berou to moc vážně. Pak nás přišel navštívit nějakej Zbyněk s Evou a tak bylo o zábavu postaráno. A to jsme chtěli jít spát brzo. Když Eva se Zbyňkem odešli, PEte mi dával lahvičku s černym obsahem: „Tohle je Gutar. To do sebe hoď, až Ti bude nejhůř. A musíš zaříznout Evu!“.

Předjet Evu jsem v plánu neměla. Chtěla jsem dojet kolem 10. místa v kategorii. Nejvíc mě dostávala Davidova hláška: „To bude velký!“. A taky že bylo.

Budíček ve velmi brzkou ranní-téměř noční hodinu. Něco málo na způsob snídaně. David do sebe hodil celou nutelu a oplýval jako vždy dobrou náladou na rozdíl od PEta, který byl mrzutý. Před osmou jsem se vydala s klukama na start dlouhé trati. Za prvý fotit a za druhý odnést přebytečné oblečení. Pak hurá zpět do kempu vše odložit a vydat se na start trati krátké s Evčou. Už stojíme na startu. Do výstřelu zbývá cca 15 min. Eva neví, na jakou nohu si má dát čip. ČIP!!! Do háje! Nechala jsem ho v chatce. Šup na kolo, 3. kosmickou rychlostí do chatky pro čip a pak zpátky na start. Podařilo se mi probojovat do předních startovních linií. Nohy se mi klepou, je mi blbě. „Stojí mi to za to?“

Bang! A je odstartováno. Všichni se ženou dopředu. Karambol dvou cyklistů přede mnou. Úspěšně se jim vyhybám a řítím se do prvního kopečka. Nejede se mi zrovna nejlíp. Svaly jsou ztuhlý, bolavý, špatně se mi dejchá a nelíbí se mi závodní tempo. Najednou před sebou vidím Ještěd, na levoboku nádherné hory, lesíky a louky s krávami. Nestojí to za to. Zpomaluji a jedu na pohodu. Kam spěchat. Na bednu stejnak nemam, tak si to aspoň užiju.

Na 15. km mě začínají bolet záda a to opravdu hodně. Uvažuju, že to otočim zpátky na start. Najednou jsem na 1. občerstvovačce. „Prosím vás, kudy nekratší cestou na Malevil?“- „Cobyste se vracela?“-„Bolej mě záda.“–„Dejte si s náma rum, pojede se vám líp!“ Tak jsem si dala rum a jela dál. Cesta byla opravdu nádherná. Výjezdy a sjezdy. Občas se na trati vyskytl nadšený fanoušek, který povzbuzoval poslední závodníky. Najednou jsem byla na druhé občestvovačce před hranicema s Německem. Dala jsem si pomeranč a čajík, skočila si na záchod a pak hurá na trať.

Šlapu si to takhle do kopečka, a najednou koukam, že vedle mě jede jedna slečna a všichni ostatní stlačí kola. Nojo, holky jsou holt odolnější ;o) V Německu nás pak přihlížející Němci povzbuzovali mezinárodním Hop Hop! Jiní se drželi rodného jazyka a pokřikovali Šnel, šnel! Třetí a zároveň poslední občerstvovací stanice byla v Německu před výstupem na Hvozd. Zbyly na nás už jen nakrájené horalky a jonťáky všech příchutí. Hodilo se to. Výstup na Hvozd nebyl zas až tak prudký. Jen tam bylo moc volně ležících šutrů a na tom já jezdit neumim. Sjezd z Hvozdu byl taky dost náročný. Až doposud jsem nikde nesnášela kolo, ale tady jo. Se přece nevyflákam pár metrů před cílem. Pořadatelé pro nás připravili to nejlepší opravdu až na konec. 500 m před cílem jsem se brodila bahnem. Fakt paráda.

Do cíle jsem dojela na krásném 25. místě v kategorii a kromě zad mě nic nebolelo. Po celou dobu závodu bylo krásné počasí–sluníčko, teplo a hlavně nepršelo! Pršet začalo a při módní přehlídce a vyhlašování výsledků. Chtěli jsme zůstat i na losování tomboly, ale to bysme se z Malevilu nedostali ani do setmění.

Fotky najdete na www.petebike.com

21.5.2005 se jel již třetí závod ze série Český pohár Maratonu. Po zhodnocení svých sil jsem se přihlásila na ½ maratón a to 54 km.  

Vstávání v 5:30 v sobotu ráno mě zabije! Dozabalit, nadlabošit se, hodit kola na střechu, hop do auta a rychle do Řep pro zbytek posádky. Cesta do Mostu probíhala celkem poklidně až na mou „špatnou“ navigaci. (Navigace byla správná, jen řidič spal ;o)

Prezentačka – tohle mě nebaví psát, všude je to stejný… Dostali jsme místo trička krásný VELKÝ hrníček a startovní číslo se jménem. A začíná to, David píchnul, ještě než vyjel. Široko daleko není žádná zdravá duše s galuskovym ventilkem, tak mu Tomáš M. půjčuje svojí, již několikrát lepenou, duši. Kraťoučké projetí, a šupito presto na start.

V 10 vyjíždí kolem 60 závodníků na Extréme trať (101 km), o pět minut později 200 cyklistů na Klasik (54 km) a v 10:20 tak 50 kolistů na Fit (22 km). Zahřívací kolečko po Hipodromu bylo rychlý a ne moc zábavný. Asi 10m po startu došlo k pádu několika závodníků. Po druhém projetí startovní bránou, asi po 5 km, jsem uvažovala, že na férovku odstoupim. Stehna mě pálila a banánu se v mym žaludku evidentně nelíbilo. Taky ho po zahřívacím kole opustil.

Konečně lesík. Jenže je to jeden sigl track za druhym a dost divný sjezdy. Relativně prudký s volnejma šutrama a prudkejma zatáčkama – fujfuj. Na 15. km na občerstvovačce jsem vyfasovala flašku s pitim a pak hurá do kopce. Když se jede do kopce, tak je jasný, že se bude muset jet z kopce. Ano, je tu tolik očekávaný sjezd Moira. Na to by se hodilo nějaký hodně dobrý freeriderový kolo a ne muj mazlíček. Hodila jsem kolečko na záda a velmi opatrně sjezd sešla. Nebylo to jediné místo, kde jsem vedla kolo. Povedlo se mi totiž hodit komickou tlamu do ostružiní. Nějaká paní si to i fotila…

28. kilometr, další občerstvovačka a další flaška. Výšlap do kopce byl doprovázen malým technickým problémem. Přehazka nějak divně přehodila a já ležela pod kolem na boku. Nahodit řetěz zvládam, a tak během chvilky pokračuju v jízdě. Pak už to jde rychle. Sjezdík, kolečko kolem rybníku, kde předjíždím dobrejch 6 lidí a zase výšlap do kopečka. Tentokrát na Hněvín s vrchařskou prémií. Nehrozilo, že bych to vyjela. A i kdyby jo, tak bych musela jet příští rok zas, abych dostala slevu 100 Kč ze startovnýho.

Od Hněvína zbývá posledních 13 km do cíle. Opravdu se těším, až dojedu. Sužuje mě hlad a chce se mi na záchod… Poslední 4 km nahodim tempo a najednou jsem v cíli.

Závod byl perfektně značenej. Lidi na občerstvovacích stanicích strašně milí a diváci byli taky fajn. V cíli na nás čekala sprcha, jídlo – vynikající rizoto a ještě lepší guláš a pití. I doprovodný program v podobě tomboly a lezení na bedýnky taky ušel. Za rok ale asi nepojedu. Ledaže bych se přestala bát ve sjezdech.

Foto na www.petebike.com

Ruská Sibiř

Nejprve bych se chtěla omluvit, že jsem „svoje“ stránky dlouho neupravovala. Nebyl na to čas ani nálada. Teď už to snad bude lepší.

Jak někteří z Vás již vědí, tak jsem loni propadla kolu. Za loňský rok jsem ujela 3000 km – což to je nejvíce za rok za můj kratičký život.

15.1.2005 jsem jela svůj 1. letošní závod. Nevím jestli se tomu dá říkat závod. Jednalo se o poloorientační minimaraton.

Startovalo se v Bakově nad Jizerou podle startovních čísel. Jelikož jsme přijeli pozdě na prezentačku, vyfasovala jsem číslo 96 – tak jsem startovala skoro poslední.

Bylo krásné počasí, na cestě trošku bahna… Nooo trošku. Jelikož jsem zvolila špatně trasu, tak tam toho bahna bylo trošku víc.

Najela jsem celkem asi 50, z toho tak 30terénem – lesní cesty, vymyšlené cesty mezi stromy, technické sjezdily, které jsem z větší části šla pěšky, technické výjezdy, co jsem taky chodila a pak nádherná cesta po modré podél potůčku bahnem.

Umístila jsem se v předposlední desítce. Nejela jsem závodit, ale projet se. Okolí Bakova opravdu stojí za to. Komu se poštěstí vidět za jedno odpoledne Trosky, Ještěd a Bezděz.

Děkuji pořadatelům za super závod (www.bakovdevils.cz) kamarádovi Beedovi (www.beeda.net) který to se mnou objel celé i když mohl jet sám a obsadit medailovou pozici a Honzovi, že nás tam odvez.

Už teď se těším na další ročník :o)

XC Prague Sport Time

To zas byla akce…

Jsem pro každou kravinu, tak jsem se jen tak z legrace přihlásila na cyklokrosový závod, který se konal v rámci výstavy Sport Time na Pražském Výstavišti v neděli 20.3.2005.

To, že se pojedou schody, jsem věděla. Schody nejezdim a dokud mě to někdo nenaučí, tak asi ani jezdit nebudu – bojim se.

Moc šancí jsem si nedávala.

Na startu nás bylo 11 žen. Jeli se 3 kola (start u vstupu do hlavního pavilou, sjezd schodu ke Křižíkově fontáně, kopeček nahoru, další sjezd po schodech tentokrát kolem Malordova panoramatu – pak kousek Stromovkou, poježdění v „terénu“ za horskou dráhou, návrat Stromovkou k hale). Každé kolo mělo cca 3 km. Celé jsem to ujela za 30 min s 2. nejhorším časem. Musím hóóódně trénovat. Dalo mi to opravdu zabrat a hlavně bych se měla naučit jezdit schody...

Výsledky najdete na www.bikelive.cz a fotky na www.petebike.com/main/fotogalerie/stm05/index.htm

Cyklokros už nejedu :-P

X Terra

Je to neuvěřitelné, ale ze závodníka jsem povýšila na technical support ;o)

Abych to uvedla na pravou míru. V sobotu 2.4.2005 se jel 1. ročník MTB Rally Hluboká nad Vltavou (www.xterra.cz). Pořadatelé připravili dvě délky tratě 35 a 65 km. Původně jsem měla jet tu kratší trať. Jenže jsem si týden před závodem podvrkla kotník (to by nebyla ani tak velká překážka) a ještě k tomu mi trhali zoubek moudrosti a já jsem nebyla schopná cokoli dělat bez značné dávky ibuprofenu :o( Tak jsem holt nejela. Aby mi to nebylo až tak moc líto, tak mě PEte povýšil na technical support. Zní to krásně, že jo ;o)

Nevim, jestli na mě sedí to technical. Nedovedu si dost dobře sebe samotnou představit, tak opravuju porouchaný přesmykač či vyměňuju duši. Šlo o to, aby na kluky, až přijedou, čekal někdo v cíli, dal jim něco málo k pití a hodně čokolády. A pak to taky někdo musel celý zdokumentovat, ne?

Vše se naplánovalo tak, že David (www.beeda.net) PEte (www.petebike.com) a já pojedeme o den dřív – tedy v pátek, do Veselýho nad Lužnicí, kde přespíme a druhý den ráno pojedeme na start. Ve Veselym jsme spali v jakési pochybné ubytovně u zimního stadionu plné ukrajinců. Abych řekla pravdu, tak jsem se večer bála jít sama na WC. Ale nakonec noc proběhla v klidu.

David vstával asi v 6 a šel si koupit něco ke snídani. Když se asi po hoďce vrátil a zjistil, že zbytek výpravy má ještě půlnoc, začal nás povzbuzovat slovy: Vstávejte! Je krásnej den! Týjó, já se tak těšim!“ Na zabití. Člověk se chce aspoň malilinko o víkendu vyspat a tenhle šílenec mu to překazí.

Každopádně Davidův žaludek má obdivuhodnou kapacitu. Co jsem stihla postřehnout, tak Beeda zdlabošil dětskou přednídávku, 10 deka debrecínky s nevim kolika rohlíkama, asi 3 banány a to všechno zajed makovejma buchtičkami, které si máčel do nugety. Bych se asi poblinkala, kdybych snědla tohle všechno.

Zpět k samotnému závodu.

Odstartovalo se přesně v 11:00 SELČ. Na závodníky jsem čekala cca 1 km za startem u 1. stoupání a fotila. Po hodině a půl dorazili do cíle první závodníci z krátké trati a asi po třech hodinách 15 minutách chrti z trasy dlouhé.

David dojel 6. a 7. a byl velmi překvapen, že není 1. a 2. Podařilo se mu totiž se odtrhnout ještě s jedním závodníkem od pelotonu a na cca 30 kilometru zabloudit. On tam prý byl organizátor, který je údajně poslal 2x špatným směrem, ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo ;o) David jel opravdu dobře, jen trošičku svou rychlou jízdou zmátl navigátora, který z toho byl tak na větvy, že ho poslal špatným směrem. PEte se umístil na krásném 9. místě a pak tak jelo ještě pár lidiček, co znám, kteří se taky velmi dobře umístili.

Vyhlášení výsledků proběhlo před 5. hodinou večer. To už tam ale skoro nikdo nebyl. Mezi náma, v cíli sice byl připraven jakýsi nápoj, perník, tatranka a banán pro závodníky, ale toalety nikde :o( A chodit čůrat do křoví mě, jako technical support fakt nebavilo. Jo a pak se taky organizátor ani nenamáhal udělat něco na způsob stupínků pro vítěze. Tak snad za rok a to už budu – doufam – mezi závodníkama.

Tady se můžete podívat na pár foteček: www.petebike.com/main/fotogalerie/xterram/index.htm a tady si přečtete komentáře závodníků: www.bike-forum.cz

Uz delsi dobu planujem, ze pojedem na cele odpoledne do kina. Konecne to tuhle sobotu vyslo. Sice se z odpoledne stal vecer, ale na tom nesejde. Radim, Filip a Ja jsme zvolili film Americam Wedding aneb Prci prci prcicky 3. Kdyz jsem kupovala listly, tak po me chteli obcanku. Kdyz nam trhali listky, tak chteli OP po vsech trech a pri vstupu do salu jsme je museli vytahovat znovu. R film nebo-li nepristupne detem do 17 let. Ze ja vypadam na 17 budiz, ale Radim se zarostlym oblicem, kterymu je 25 a Filip (26) nechapu, proc po nas ty OP chteli. Americti puritani.

Tak i ja jsem se po dlouhem zvazovani rozhodla pro zmenu rodiny. Nebylo to pro me lehke rozhodnuti, ale trapila jsem se tu 6 mesicu a predstava dalsich 6 me otevrela oci. Nemuzu zit s nervni zenskou, ktera fackuje deti, kdykoli ma spatnou naladu a jak nam radili v NYC na skoleni, nemichat se do vychovy deti, proste nejde, kdyz vidite tohle. Dalsi vyznamnou roli v mem rozhodnuti hraje uklid, kterej teoreticky delat nemam, ale prakticky je to pravy opak. Uklid nesnasim! Ale obcas se uklizet musi a me to nici. A nakonec jeste jeden duvod. Rodinka mi nedala k dispozici auto a odmita me vozit kamkoli jinam nez do skoly. Takze pokud nesednu na kolo, nebo pro me nikdo neprijede, jsem zavrena doma.

Neni to nic lehkyho. Host matka je na me nastvana, ze jsem si s ni o tom nepromuvila drive, ale pokuste se diskutovat s nasranym clovekem o necem, co ho nasere jeste vic. Trosicku nerealne. Rekla mi, ze pokud se mi nelibi jeji vychova deti a pokud se neprenesu nad to, ze nebudu mit ( ja bych to prezila, kdyby me vozili aspon na 1/2 mist co chci) tak me tu nedrzi. Takze to stejnak nevede nikam a ja pujdu do jine rodinky. Nedoufam, ze to tam bude nejaka super rodinka, ale za pokus to stoji a myslim, ze jsem se tu trapila dost dlouho.

Jen tak zaverem. Pokud se vyskytnou problemy nekomu, kdo tu je jako au pair nebo se sem chysta, reste to hnedka a neokladejte to a nerikejte si, ze to bude lepsi. Ta pravdepodobnost je malinka. A za dalsi. Nespolehejte se na koordinatorku. Ty jsou nejaky au pairky totalne ukradeny. Mne na dotazy odpovidala mejlem, jaky je muj dotaz a jaky mam problem, misto toho, aby zvedla telefon a zavolala, nebo sedla do auta a prijela. Kood si vybira lidi, se kteryma bude jednat a zasadne nejedna s lidma, kteri maj trable.

Drzte mi palecky, budu to potrebovat. Pri nejhorsim vas budu ocekavat v brzke dobe na ruzinskem letisti :o)

Tak jak to vsechno dopadlo? To si radej neprejte ani slyset. Po skoro 3 hodinach vysvetlovani co tu je vlastne spatne, jsem z toho vysla jako naprostej vinik vseho a ze delam veci spatne, a ze vlastne mam bejt happy, ze vubec mi tahle rodina dovoli byt s nimi. Ano ja jsem nakonec ta nejhorsi. Najivne jsem si myslela, ze mam na to travit rok nekde jako au pair- nemam, jsem moc mekka. A rozhodnuti v me hlave je jasne, nechte se prekvapit. Jen k tomu budu potrebovat pomoc lidi tady kolem.

Dovolena

Zacala v patek 11.7. odpoledne. Renata-moje nova sousedka byla tak hodna, ze hodila me i Radima na letiste. Z Dulles airport jsme leteli do Mineapolis/St. Paul v Minesote a odtamtud do Denveru v Koloradu. Prijeli jsme tak kolem jedenacte vecer a pujcili si auto. Pujceni stalo sice jen 185$ na tyden, jenze k tomu se pripocetl dasi den za 45$ a pak jeste pojistka, takze se to vysplhalo az na nejakych 480$. Naskladali jsme nase objemna zavazadla do kufru Dodge Stratus a uz ujizdeli z Denveru smerem na Rocky Mountain. Kdyz jsme byli utahany jak kotata, tak se na obzoru objevil kempik. Rozlozili jsme tam stan, nakyblovali se do umyvarek a zalehli. Jeste vecer jsem dumala nad tim, jestli se mam navliknout do dlouhejch kalhot na spani a po premozeni lenosti jsem se do nich nasoukala. Rano byla takova kosa, ze bych snesla jeste jedny. Bylo tak 10°C. Ono se neni cemu divit v nadmorsky vysce tak 9000 feet. Kemp jsme opustili jeste za usvitu bez placeni-strategie, musi se setrit, kde se da:o)

Jeste v casnych rannich hodinach jsme dorazili k brane Narodniho parku Rocky Mt., zaplatili 50$ za celorocny vstupny do vsech Nar. parku v USA a uz si to metelili po prasny Off Road na nejakej kopec. Tam byl snih, tak jsme se koulovali jak maly decka. Pak jsme usli tak 250 m a najednou se ocitli v 4000 metrech. Zatim nejvyssi kopecek, na kterym jsem kdy byla. Pak se jelo do udoli, dalsi kratka prochazka kolem potucku a po te k jezeru a odtamtud na maly vystup k Plesu. Ve Visitor Centre nam rekli, ze to je krasna prochazka kolem potucku s vodopady a ze to neni na dlouho. Jo, tudle. Potucek a "vodopad" byl hned na zacatku cesty, pak vystup po skalach bez jedine kapky vody (Ja si vzala s sebou plnej Hydrapack=2l H2O a jeste plechovku dzusu a Radim si nevzal nic, jen nejaky susenky. Rikali kratka prochazka.) Vysplhali jsme se na kopec totalne dehydratovany a ze to teda otocime. Jenze mne se moc nechtelo, protoze jsem zatim nic nevidela. Videla. Krasny pohled na jezero pod nama, jenze ja chtela na to Pleso. Nejaky lidi nam rekli, ze je to jeste tak hodinka chuze do kopce a ze na potucek narazime asi tak za 30 minut. Tak se slo. Potucek-takovej vetsi jsme potkali driv, doplnili tekutinu do Hydrapacku a tapkali dal. Kdyz jsme se konecne dohrabali az k Plesu, byla jsem trosicku zklamana, takova vetsi kaluz. Radim se tam vykoupal-prej to bylo studeny- a slo se zpet k autu. Snazili jsme se najit kemp na prespani. Vsehny kolem jezera byly narvany k prasknuti. V jednom z nich byl dokonce na nastence prispendlenej vzkaz v cestine pro jakyhosi Babetaka. Cesi jsou proste vsude. Kemp jsme nenasli, tak ze pojedem smerem na Mesa Verde, kde na mape jsou znaceny 3 kempy. Z tech 3 jsme nasli jen jeden a taky plnej. Jelikoz uz jsme toho jezdeni meli oba plny zuby – samy serpentyny z kopce a do kopce, tak jsme to zapichli v Picnick area u ricky. Rozlozili jsme stan, dali koupacku v ledovy vode a chteli ulehnout, jeznze ani jeden z nas nevedel, jestli se tam vlastne muze stanovat. Pak se odkudsi vynoril jeden rybar s kamosema a ten nam rek, ze se muze. Tak jsme s klidnejsim svedomim usnuli.