Všechny naše deníky

Teda hlavně s Nikoláskem, Terezka zatím řeší úplně jiné, méně "filozofické" věci a ve svých citech má zřejmě dost veliký chaos, takže převypravování její historie odkývne a zeptá se, co bude k obědu.
Zato Niki. Měl hezký vztah s jednou sestřičkou v KÚ, pořád na ni vzpomíná a čas od času pláče, že k nám nechtěl, že chtěl být "s MojíJanou". Naprosto ho chápu, před příchodem k nám ho na to nikdo nepřipravil, naopak byl těsně před tím s "MojíJanou" na dvoutýdenním pobytu mimo KÚ, kde se ještě víc sblížili, a pak mu ze dne na den oznámili, že si pro něj přijdou "maminka" a "tatínek". Shodou okolností tehdy Pavel padl s horečkami, tak jsme měli aspoň pár dní (slovy 2), aby si na tu myšlenku děti zvykly. Vyrobili jsme jim aspoň takovou knížku s fotkami na seznámení s naší rodinou, domečkem a tak (díky Bohu za ten nápad).
Minulý týden z Nikiho vylezlo, že "MojeJana mě nosila v bříšku", tak jsme probírali jeho biologickou maminku (nosila ho v bříšku, ale nemohla se o něj starat, a tak ho svěřila tetám a Janě, aby se o něj postaraly a našli mu novou maminku a tatínka, a to jsme my). Vypadalo to, že pochopil, dokonce to sám hezky převyprávěl, ale na kontrolní otázku, kdože ho to tedy měl v bříšku a komu se narodil - standardní odpověď: "MojeJana". Zkusili jsme to ještě párkrát, někdy ho nosila "ta paní moje první maminka" a jindy zase "MojeJana".

Niki se taky někdy s pýchou chlubí, že "hrozně zlobí". Jednou se mi svěřil, že když tady bude hrozně zlobit, tak půjde zpátky "k tetkám" a bude s "MojíJanou". Tady vím, odkud vítr vane, jedna "chytrá" sestřička mu na rozloučenou řekla: "nezlob tam, nebo tě vrátěj zpátky!" (Už tehdy bych ji byla přetrhla, dnes opravdu lituju, že jsem to tenkrát neudělala, jen jsem zaplaťpánbu ujistila Nikiho, že i kdyby tisíckrát zlobil, my ho nedáme).
Někdy je to dost náročný, když vidím, že napůl nevědomě, napůl vědomě "zlobí" s touhou vrátit se ke své "MojíJaně". Snažíme se s Janou domluvit návštěvu, kde by přímo od ní slyšel, že zpátky se už nevrátí, že je Jana ráda, že má nový domov, a mohl se s ní pořádně rozloučit. 
Když se snažím vžít do Nikiho pocitů, zdá se mi, že necitlivý přesun staršího dítěte do rodiny může připomínat něco jako pořad "Výměna manželek" - akorát že naprosto nedobrovolně a napořád. Vemte si, že by k vám přišla socka a řekla: všechno tu nechte, rozhodli jsme, že se přestěhujete o 100km dál a odteď budete bydlet s tadytím chlapem a jeho dětma a rychle se přizpůsobte chodu jejich rodiny...

Niki s Terinkou pochopili hlavní pravidla, Matýsek v nich kromě konkurentů našel i prima parťáky do hry, takže už je "pustil" do svého prostoru, zrovna se všichni tulí v pyžámkách v jedné posteli :-) Pavel a já jsme si museli hlavně zvyknout na nový způsob rozdělování pozornosti a šetření s energií a taky na to, co hezky vystihla Míla S. - hromadné oslovení funguje pouze u bonbónků. Na uklízení nebo zákaz nebezpečné činnosti se musí trojmo:-))
Jinak zlobení nebo neposlouchání jsme s Matýskem, dokud byl sám, řešili obvykle domluvou a vysvětlením, to nám nejlíp fungovalo. Bohužel teď to už jde těžko, protože to znamená věnovat polnou pozornost poměrně dlouho jednomu dítěti, a mezitím zbylé dvě 100% buď zdrhnou (když jsme venku) nebo vymyslí nějaká alotria, případně zjistí, že to, co ten první dělal, mu zajistilo spoustu výhradní pozornosti od maminky a tak půjdou dělat to samé (na tohle jsou neuvěřitelně šikovní).
Parkinsonův zákon o třech dětech podle mých dosavadních výzkumů zní: Máte-li tři děti, budou zlobit:
1)zásadně najednou
2)v tu nejnevhodnější chvíli, když vám na plotně utíká polívka nebo před nosem ujíždí autobus
3) budou se snažit trumfnout jeden druhého (a třetího) v tom, kdo dokáže zlobit úplně nejvíc
 :-))

Nedávno mě zamrazilo, když jsem si povídala s Nikoláskem a položila řečnickou otázku, jestli je lepší, když ho někdo pochválí anebo když dostane na zadek a on naprosto vážně odpověděl, že má RÁD, když dostane na zadek. Tím mi teda vyrazil dech, protože jsem v tu chvíli na to vůbec nebyla připravená. Tak jsme si ještě chvíli povídali, jak se cítí při tom, když dostane na zadek, a pak se nechal přitulit, což do té doby vůbec nebylo běžné. Pavel je přesvědčený, že na citelné plácnutí je Niki zvyklý a asi to považuje za první pokyn k tomu, že to co dospělý chce, myslí vážně - netváří se pak nijak úkorně, ale prostě přestane dělat blbiny a poslechne. Mně se plácání příčí a používám ho jen v krajní situaci po vyčerpání všech v tu chvíli dostupných možností, ale je fakt, že když se Niki zašprajcuje a už nevím, tak pomůže. Možná je to pro něj jasný a srozumitelný signál, na který je zvyklý. Musím ale říct, že po těch třech týdnech, co jsou děti s námi, je všechno mnohem lepší. Jednak děti pochopily systém a jednak už vědí, že jsem důsledná, takže vyčkávací taktika, kterou zkoušely na začátku, už skoro vymizela.