| Rychenza | 
 |
(19.11.2012 20:19:36)
Moje velice dobra kamaradka ma rakovinu, se kterou bojuje od ledna.
Prosla operaci, chemem i transplantaci. Od zacatku celou nemoc velice spatne snasi po psychicke strance.
Snazim se ji celou dobu povzbudit, pomoci. Rici ze neni sama, ze jsou lide, kteri maji stejnou nemoc. Moje sestra ma stejnou diagnozu, prosla tim vsim uz 3x, vi o tom vsechno. Vzajemne si pomahaji, drzi se.
Kamaradka vsak odmita se s kymkoli setkat, popovidat si o tom, jen sedi doma. Placa se v silenych depresich. Odmita navstevu psychologa, porad mluvi jen o tom, ze stejne umre, ze zazraky se nedeji a uzira se.
Ted ji bohuzel nasli dalsi nador a to je pro ni proste znameni jasne smrti. (Zatim se nevi, zda je utvar zhoubny nebo ne).
Doktori od zacatku vidi jeji stav optimisticky, ona si vsak tim svym presvedcenim jen ublizuje i po fyzicke strance. Neji, tim padem silene hubne, zmita se v depresich.
Ma maleho chlapecka a myslim, ze on je tim jedinym, co ji jeste odradilo od uplneho psychickeho dna.
Jake byste pouzili argumenty, ze proste musi vyhledat odbornou pomoc, popovidat si o tom s nekym?
Sestra ji rikala, jak moc ji psycholog pomohl (kamaradka neveri nebo nechce verit). Neposloucha doktory, kdyz ji rikaji dobre zpravy, slysi jen to spatne. V posledni dobe prestava mluvit i o synovi, naprosto se uzavira.
Ja uz vazne nevim, jsem z toho nestastna. Zvlast kdyz vidim sestru, ktera bojuje a zije vic nez kdy predtim.
|
| Hr.ouda | 
|
(19.11.2012 20:27:37)
Tak , jak to popisuje, si myslím, že by ji paradoxně mohlo nejvíce pomoci, kdyby s ní její okolí mluvilo o možnosti, že umře - co bude např. s jejím synem, kdo se bude starat, kdo pomůže, kdo bude s ní, když bude umírat a tak podobně. Pokud ona má pocit, že zemře, bojí se toho, ale všichni ji povbuzují, že se to nestane, tak se musí cítit strašně sama. S tím, co popisuješ, je určitá pravdepodobnost, že zemře, a musí to být dost strašné, když ty obavy nemá s kým sdílet, protože okolí nařídil optimismus.
|
| Stárnoucí |
|
(19.11.2012 20:32:11)
|
|
| JaninkaS. |
|
(19.11.2012 20:38:16)
Hroudo, to nevím, to by mě spíš odrovnalo, než podpořilo. V takovou chvíli je nutné slyšet stále dokola, že všechno může člověk změnit - a je to PRAVDA, smrt si vůbec nepřipouštět.
Potřebovala by pořádně "nakopnout", aby začala bojovat. Lidi se vyléčili i z údajně nevyléčitelných těžkých nemocí, svou vůlí a touhou žít, bojovat... Protože jen ona sama to má ve svých rukou, jen ona sama, může všechno změnit. Pokud to vzdá a bude se utápět v depresích, tak jí nepomůže nikdo.
Je spousta alternativ, ke kterým se upnout, vedle celostní medicíny
www.viteznydech.com
www.dedekkorenar.cz
www.urinoterapie.eu
Opravdu je to jen a jen na ní, vůli žít a bojovat - to musí jen ona sama. 
|
| JaninkaS. |
|
(19.11.2012 20:43:39)
A jen ještě můj názor - nejhorší je, hledat si na internetu různé diagnózy, statistiky apod., každý z nás je originál a má možnost vše obrátit, protože dokud tu jsme, máme opravdu obrovské schopnosti.
Takže po ničem, co člověka může rozhodit - NEPÁTRAT a zaměřit se na to, jak se UZDRAVUJI, JAK PODPORUJI SVOJE TĚLO, JAK DĚLÁM VŠE PROTO, ABYCH SE UZDRAVILA.
Ještě - vynikající jsou čerstvé ovocné a zeleninové šťávy...
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(19.11.2012 22:48:50)
Bročulko, tak to teda sorry, ale mít rakovinu a někdo mi říct "Ještě - vynikající jsou čerstvé ovocné a zeleninové šťávy... " tak budu v pokušení ho zastřelit 
|
| MrakovaK | 
|
(20.11.2012 7:01:18)
ale čemu to může ublížit? Zvláště když nemocná odmítá jíst a hubne. Sem tam jí koupit nějaké zdravé ovocné pití ublížit přeci nemůže. (i když by to chtělo v tomto případě vyléčit i psychickou stránku)
|
| Pawlla |
|
(20.11.2012 7:05:55)
Pokud nejí tak ji zeleninové šťávy nevytrhnou,to už bych se ji snažila spíš přemluvit na speciální výživu Nutridrink nebo něco na té bázi.
|
|
|
|
|
| kuli | •
|
(19.11.2012 21:00:00)
brouculko,
názor je to hezký, ale to je asi tak podobný, jako když řekneš člověku v těžký depresi, že by se měl vzmužit.
Souhlasím s Hroudou. Nemyslím připomínat, že může umřít, ale i o té alternativě mluvit jako o jedné z možností, která může a nemusí nastat. Aby nebyla sama, aby mohla mluvit o svém strachu z umírání, aby si mohla uspořádat věci. V takové situaci ani nejde nic říkat, protože je to tak strašný. Proto každej blekotá to bude dobrý, naděje umírá poslední a tak. Můžeš tam ale být, můžeš jenom mlčet, držet za ruku. Můžeš pomoct nechat prožít emoce- ty negativní a smutné. Můžeš plakat s ní, když to budeš cítit taky. Prostě s ní jenom být. Tohle se musí odžít, to opravdu nejde jinak, když už to přišlo. Když jí pomůžeš překonat ten první hlavní šok, možná potom může začít sbírat síly k nějakému boji. Ale to první období má bohužel svoje zákonitosti- někdo je v šoku, někdo se sesype. A teprve po prvotní hrůze může přijít nějaká práce. Tohle pomáhání je ale pro opravdové přátele, to jen tak každý nezvládne. Kamarádka má v tobě určitě oporu.
|
| JaninkaS. |
|
(19.11.2012 21:18:37)
Kuli,
souhlasím s tím, že pokud je někdo v těžké depresi, pak slova "musíš se vzmužit" jistě jsou jako volání do lesa... Pak je to ale na odbornou pomoc, protože i pouhá sounáležitost může deprese jen prohlubovat.
Každý z nás je jiný a na každého platí něco jiného. Já jen píši, co napadá mne, co třeba vím, že právě mě nakoplo. 
Třeba pro mě by bylo děsně utápějící sházet se s lidmi, kteří mají podobnou diagnózu jako já, aniž jsou pozitivně naladěni. Naopak velmi důležité, pro mne bylo, odříznout se od toho jako "problému" a žít normální život, prostě někdo má celý život hypertenzi a já mám aktuálně nějakou zdravotní komplikaci, ale prostě jsem si v tu chvíli nemohla připustit, že bych snad mohla umřít!!! Žila jsem normální život a nikdo z okolí (vyjma nejbližších, kteří věděli), neměli tušení, že se něco děje.
Ale chápu, že tohle má každý jinak. Spíš jen mne napadlo, že prvotní šok ze sdělené diagnózy by již dotyčná měla mít za sebou, pokud je to od ledna. Nyní je opravdu nejvyšší čas začít BOJOVAT... A myslím si, že pokud je to autorčina velmi blízká kamarádka, tak jí může pomoci nasměrovat někam, čeho se dotyčná chytne - a paradoxně to vůbec NEMUSÍ být okolí stejně nemocných lidí.
|
| kuli | •
|
(19.11.2012 21:23:41)
brouculko,
já to nemyslím nijak špatně. Já ten tvůj názor plně respektuji. Ale jsem holt prostě člověk, který roky pracoval s těžce nemocnými a umírajícími lidmi.
Můžu ti říct jen jednu věc. Tady žádné....kdybych byla v té situaci tak bych určitě kolem sebe chtěla mít pozitivní lidi a myšlenky....NEPLATÍ. Ta zkušenost je neopakovatelná a nepřenosná a skutečné pocity každého zaskočí a překvapí nebo ho paralizují. Jaké pocity bychom měli ve stadiu rakoviny po chemoterapii nikdo z nás netuší. Navíc ona ta chemoterapie a jiné mňamky okolo dost spouštějí depresi samy o sobě.
Věřím tomu, že to myslíš upřímně a vážně to co píšeš.
|
| JaninkaS. |
|
(19.11.2012 21:25:36)
Kuli ano,
souhlasím, dokud člověk neprožije, pak absolutně neví, o čem to je. Já píšu z vlastní, prožité zkušenosti. Prošla jsem si tím.
|
| Martina, 3 synové | 
|
(19.11.2012 21:37:35)
Já taky - nebyla to rakovina, ale bylo to na umření.
V té chvíli je stejně každý sám, jen se sebou a .......
Neumím to napsat, jen to, že já jsem těžko sbírala síly k návratu do života, nechtělo se mi. Ale ještě mi nebylo souzeno umřít, tak jsem se uzdravila i proti své vůli.
|
|
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(19.11.2012 22:50:25)
no vidíš, já šanci na to, že umřu měla... a bylo pro mě podstatné si to připustit a čelit tomu
|
|
|
|
| Martina, 3 synové |
|
(19.11.2012 21:11:32)
Jenže se nedá říct, že ti, kteří se nevyléčili, se vyléčit nechtěli. 
|
| Hr.ouda |
|
(19.11.2012 21:13:45)
to je způsob, jak sebe utešují ostatní - jim xe to stát nemůže, ONI by bojovali a vyléčit se chtěli.
Tím redujuje svoji úzkost okolí a pro nemocného je to jen ztížení jeho situace....
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(19.11.2012 22:51:21)
Hroudo, přesně tak... okolí tím utlumuje svůj vlastní strach ze své vlastní smrti
|
|
|
| kuli | •
|
(19.11.2012 21:16:09)
no to je právě ono, že někdo to vyléčení prostě v osudu napsané nemá. V tomhle jsem docela skeptická. ne že bych nevěřila na pozitivní myšlení. Ale někdy je to prostě všechno naprd pozitivní nepozitivní, cesta osudu je napsaná jinak. Ti co se uzdravili možná prostě neměli zemřít a nezemřeli by ani bez pozitivního myšlení.
Nedávno jsem četla dost neuvěřitelnou knížku:
Říkejte mi Miriam od Miriam Kotorové. Je to knižní novinka. Je to o boji s rakovinou, který nakonec dobře dopadl. Prožitky jsou tam popsané dost věrně. Přesto je to hodně pozitivní kniha dávající naději. A dost otevřeně píše i o různých alternativních směrech. Možná by autorce jako kamarádce tahle kniha mohla být blízká. Hodně přiblíží skutečné reálné pocity.
|
| JaninkaS. |
|
(19.11.2012 21:23:46)
Víš Kuli, tak tohle třeba já vnímám úplně jinak. Nemoci k nám přicházejí jako znamení, že máme něco změnit - pokud to pochopíme a najdeme cestu sami k sobě, můžeme se vyléčit i z lékaři řečeno "nevyléčitelného".
Pokud máme zemřít, tak šanci vyléčit se vůbec nedostaneme.
Ono je to hodně složité, protože do hlavy a myšlenek druhého NIKDO nevidí. Takže i ten, kdo se zdá, jako že bojuje, může v myšlenkách být depresivní a nemít víru v sám sebe.
Hodně zajímavě o tom píše např. Hrabica v knížce "Co nám tělo říká - aneb po stopách nemocí" a nebo např. L.Hay - "Miluj svůj život".
Při čtení těchto knížek jsem tam nacházela tolik pravdy - potvrzenou ze života mého okolí, že nemám důvod tomu nevěřit. 
|
| Majoranka | 
|
(20.11.2012 8:09:08)
Naprostý souhlas
|
|
|
|
|
|
| Rychenza |
|
(19.11.2012 20:42:58)
Tyhle otazky jsme taky resily, co by bylo, pokud by umrela.
Odpovedela, ze pak uz by nebylo nic a ze na tom stejne nezalezi.
My se nesnazime aby byla prehnane optimisticka, snazime se aby o tom zacala mluvit.
Aby si treba popovidala s nekym z te skupiny ( a nemusi nic povidat, staci jen poslouchat).
Jsou tam dve holky, ktere vi, ze jejich sance jsou minimalni, s nimi by si mohla promluvit i o smrti.
A verim, ze psycholog by taky pomohl.
|
| Tante Ema | 
|
(19.11.2012 20:53:24)
Možná by to chtělo spíš psychiatra.
Ale jak ji přesvědčit, to nevím, nemám zkušenosti.
|
|
| Hr.ouda |
|
(19.11.2012 21:03:58)
určitě jí nedívaj za vzor svoji sestru nebo kohokoliv jiného, myslím, že naznačovat jí, že čekáte, že se bude nějak chovat a nějak k tomu přistupovat a nějak reagovat je pro ni velmi vyčerpávající.
Podle toho ,co píšeše, má za sebou velmi náročnou léčbu, musí být dost unavená.
|
| kuli | •
|
(19.11.2012 21:06:53)
a ani nic takového jako když budeš pozitivně myslet, tak se určitě uzdravíš, nebo musíš být silná. Když už je jednou v depresi, tak jsou tyhle věty úplně k hovnu. (pardon, muselo to ven). Protože chudák člověk má pak jenom výčitky a další pocity viny, že to nezvládá a že si za to vlastně může sám. Protože kdyby se dokopal k pozitivnímu myšlení, nebo dvakrát vypil vlastní moč, tak by se určitě uzdravil.
|
| Hr.ouda |
|
(19.11.2012 21:08:38)
souhlasím
Když chce mluvit o tom, že pokud umře, nebude nic, tak s ní mluv o tom....
|
| Tante Ema |
|
(19.11.2012 21:18:23)
Nejsem si jistá, jestli to takhle je u každého.
Moje devadesátiletá babička má paniku ze smrti, často taky opakuje, že "pak nic nebude", ale nechce o tom mluvit. Chce pouze slyšet, že neumře.
U člověka v depresi, což ta kamarádka snadno může být, si myslím, že je dobrá šance na zlepšení léky, když zaberou, může být přístupnější psychoterapii atd.
Každopádně depresí nemocného člověka nejde "povzbudit".
|
|
| Alternativní kvočna | 
|
(19.11.2012 21:18:36)
H.roudo naprosto souhlasím... přestat se bát smrti... i to je jedna z cest k uzdravení i ke smíření...
|
|
|
|
|
|
| vlad. | 
|
(19.11.2012 21:16:55)
Hroudo, to je zajímavá myšlenka. Určitě to není pro každého, ale může to být cesta. Kdybych byla v podobné situaci, myslím, že by mi to pomohlo, určitě by pro mě bylo hodně důležité, jak bude postaráno o děti. A taky to, že když už nebude cesty zpět, abych to dokázala přijmout a abych měla někoho, kdo mě bude doprovázet. Čímž mě napadá, že "doprovodit někoho na poslední cestě" můžeme i za jeho života. A je to moc důležité, protože ta osamělost a různé strachy jsou určitě ochromující.
|
| Mediana | 
|
(19.11.2012 21:19:42)
Každý je jiný, takže existuje jistá možnost, že její pocity se s mými neshodují.
Ale za mě:
1) Rozhodně, za žádnou cenu, s ní v této fázi nemluvte o tom, že existuje možnost, že zemře.
2) Pořád jí kolem dokola opakujte, že to dopadne dobře, ale NECHTĚJTE dosáhnout stavu, kdy s vámi bude SOUHLASIT.
3) Vy prostě trpělivě a neúnavně opakujte, že to bude dobrý (bez nároku na to, že se musí nechat přesvědčit). A ji zase nechte pořád dokola opakovat, že je to marný.
Znám jednu holku, kterou opustil manžel, protože ona má rakovinu a nedokázala dost rychle a zjevně přistoupit na jeho přesvědčování, že to bude dobré a naděje umírá poslední. Takže podle mě je prostě důležité nalévat optimismus, ale nechtít, aby to nějak zázračně fungovalo. Když máš raka a navíc ti někdo ještě soustavně vysvětluje, že přemýšlíš špatně ("nepatřičně předjímáš", jak by řekl Kili), je to fakt dost těžký.
|
| Hr.ouda |
|
(19.11.2012 21:24:14)
kdybych cítila, že umírám, a moje okolí pořád omílao, že to budev dobré, tak bych se zbláznila.....
|
| Pole levandulové | 
|
(20.11.2012 11:35:11)
Hroudo, v tom s tebou naprosto souhlasim. Bejt na smrt nemocna a okoli mi furt tvrdit, ze to neni tak zly, kdyz ja jsem presvedcena, ze je, asi bych s nima ukoncila kontakty a v klidu si umirala. Vzdyt pokud opravdu umira, tak to nejmensi, co pro ni muzou udelat je, ze ji budou respektovat a nekecat ji do toho z pozice tech, co se jich to netyka.
|
| Rychenza |
|
(20.11.2012 21:40:46)
Ale to je ten obrovsky problem. Ona neumira. Doktori dokonce vidi jeji prognozu velice dobre. Nemoc se zachytila v uplnem pocatku (diky moji sestre, ktera ma stejnou nemoc a okamite poznala priznaky).
Napr. doktori ji reknou, ze operace dopadla dobre, ale ze si ji objednaji za 14 dni na kontrolu "pro jistotu kdyby neco" a ona se zhrouti, protoze slysi "neco vam priste najdeme".
|
|
|
|
| kuli | •
|
(19.11.2012 21:28:07)
mediano to je zajímavý. Proč by celý okolí mělo tvrdit, že to bude dobrý ? Nerýpu, jen se ptám co tě k tomu názoru vede ?
A proč by se člověk neměl smířit se smrtí jako s možnou alternativou ? Nemyslím si vnucovat jí, že umře, ale nevyvracet jí to neustále. Protože ona umře....jako my všichni.
Já si třeba osobně myslím, že to smíření se s vlastní smrtelností a touhle možností vede k tomu, že člověk potom může tu sílu sebrat a nějak bojovat. Než když všechno popřeš a budeš se přesvědčovat o tom, že není možné umřít. Navíc jí to už v téhle fázi prostě nevysvětlíš.
|
| JaninkaS. |
|
(19.11.2012 21:35:04)
Kuli, víš co? Já neměla problém s tím, přijmout fakt, že někdy umřu, ale prostě jsem musela vědět, že TEĎ NEUMŘU. Že není důvod, pokud budu bojovat, prostě budu žít dál - a jiná možnost v tu chvíli nebyla. Neuměla bych se smířit s tím, že možná umřu - to je v určité fázi nemoci totální blbost.
Ve chvíli, kdy si jako "nemocný" připustíš, že to nemusí dopadnout dobře a můžeš umřít - pak se nezbavíš pochybností! Ty prostě v tu chvíli musíš dojít k přesvědčení, ANO, JEDNOU UMŘU, ALE NEBUDE TO NA RAKOVINU!!!
|
| Stárnoucí |
|
(19.11.2012 21:38:38)
Broučulko, mně by zas ulevilo připustit si, že třeba umřu. Třeba teď a na tuhle rakovinu.
A nesnesla bych, kdyby okolí moje pocity zlehčovalo.
|
| JaninkaS. |
|
(19.11.2012 21:43:27)
Bonník, jasně, však jsme každý jiný.
Jen, jak už tu bylo psáno... nikdy nevíš, co budeš cítit a jak se zachováš, když se do té situace dostaneš. Je to opravdu hodně složité, říkat, co by mi pomohlo, kdybych se do té situace třeba dostala já.
Stejně jako tak, psát, co komu v té stejné situaci pomohlo. Prostě, na každého platí něco jiného. A jen opravdu člověk, který toho druhého zná hlouběji, může vyzkoumat, co by v tu chvíli mohlo pomoci.
|
| Stárnoucí |
|
(19.11.2012 21:48:48)
Broučulko, jasný
|
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(19.11.2012 22:56:20)
Přesně tak. Asi to souvisí i s tím, že se smrti nebojím.
|
|
|
| fillantropus |
|
(19.11.2012 21:50:28)
Broučulko, teď když to takhle píšeš ve světle vlastní zkušenosti to zní úplně jinak. Takže promiň za poslední příspěvek. Jenomže to byly tvoje autentické pocity. Ta paní má jiné taky autentické- depresivní. A my je jenom těžko můžeme předělat. Můžeme je maximálně přijmout nechat možná zpracovat alespoň trošku. Prostě nechat projít do další fáze. Tam se někdo posílí a někdo ne...ale oba mají na to svoje právo. Má právo i být slabá a odejít a myslím, že by to každý potřeboval vědět. Že nemusí. Nemusí se vzpamatovat, když na to nebude mít sílu. Takových osobností, které s tím dovedou poprat je prostě málo a jestli k tomu skutečně pomohlo to pozitivní myšlení? To já nevím. Žádné výzkumy na to nejsou. Jsou jen knihy těch co se jim to povedlo. Vím, ale že existuje plno bojujících zabejčených lidí, kteří přesto odejdou, ti ty knížky nenapíšou. Nemusí mít ani člověk zkušenosti z praxe, je jich plno i mezi známými osobnostmi.
|
|
|
| Mediana |
|
(19.11.2012 21:35:32)
Tak smířit se s vlastní smrtelností je podle mě iluze. Na tu věří maximálně třicátníci, kteří si myslí, že umřou nejdřív v osmdesáti, tedy pěkně ze závětří a zpovzdálí, - a pak možná nějací jogíni. Neumím si představit, že se někdo tváří v tvář smrti neposere.
S tím opakováním, že to dobře dopadne, záleží na tom, v jaký fázi. Dokud ještě aktivně neumíráš a "jen" se toho bojíš, pak je čas na uklidňování. Jakmile začneš odcházet, tak asi ne, nevím, tam zatím nejsem. Jak to poznat? Taky nevím. Snad existují nějaký fyzický symptomy, za kterýma už opravdu není naděje a pak přichází na řadu otevřené rozhovor o smrti.
|
| Hr.ouda |
|
(19.11.2012 21:39:43)
ale o tom rozhodují její pocity, její vnímání situace, ne tvoje - pokud jí chceš pomoci, musíš začít tím, že budeš sdílet její perpektivu a ne tím, že jí popřeš.
Dobrou noc
|
|
| Alternativní kvočna |
|
(19.11.2012 21:44:39)
Mediano iluze to rozhodně není. A nemusíš se bát, že se při setkání s vlastní smrtí z toho potento... Já se třeba doslova vyexkrementuju z obyčejné chřipky (a že to pomůže), ale z vlastní smrti rozhodně ne.
Však už se mi jednou srdce zastavilo.
|
|
| fillantropus |
|
(19.11.2012 21:52:34)
Já smrti nikdy nečelila- myslím své vlastní zatím. Zažila jsem extrémní ohrožení, kdy chybělo do smrti několik centimetrů. Já nevím, zda se dá se smrtí smířit. Ale dá se přijmout, že ta možnost tady je a nepopírat jí.
|
|
| Pawlla |
|
(20.11.2012 5:34:14)
Mediano,hezky řečeno,něco na tom bude.Boj o život nebo pud sebezávchovy je přece přirozený,takže smíření se smrtí zní sice hezky,tak vznešeně,ale je to nepřirozené,tak to nikde v přírodě není a řekla bych,že je to dobře.
Smíření si představuju u devadesátileté stařenky,která unavená životem leží na té smrtelné posteli,s vědomím,že vše už zažila,zaopatřila a už je i unavená(neberte doslova).Mladý člověk,který onemocněl rakovinou by měl bojovat dokud je naděje.Není to určitě nic jednoduchého a jak tu padlo nevím co bych dělala já.Takže,aby mě zas někdo nenapadl,píšu,co si myslím,že by pro toho člověka bylo nejlepší,nepíšu,že bych to levou zadní zvládla.To téma se mě teď dotýká,protože žena v mém okolí je vážně nemocná a musím říct,že je strašně statečná.Je stará jak já a má tři děti,její dg končí často smrtí.Nevím jak to říct,ona je svým způsobem vykolejená,jiná,ale bojuje.Je pravda,že chodí k psychologovi a taky rodina ji hodně pomáhá.Ona doufá,že to bude dobré,zatím nerezignuje,moc na ní myslím.
|
|
|
|
|
| Tante Ema |
|
(19.11.2012 21:21:08)
Mně taky.
Ale mám pocit, že zpanikařeného nebo depresivního člověka ne. Když si myslíš, že musí nějak jít, že ty jediný na světě neumřeš....
|
|
| Hr.ouda |
|
(19.11.2012 21:21:57)
to není moje myšlenka, to je jedna ze základních vecí z thanatologie a paliativní péče.
A jedna z nejtěžších věcí pro okolí, protože to musí nejdříve přiznat si své vlastní strachy....
Pokud bych chtěla kamarádce pomoci, musela bych jí nejdříve upřímně říci, že má ve své situaci na své pocity plné právo.
Ona se může stahovat od okolí proto, že prostě nemá sílu předstírat něco, co necítí, a s tím, co cítí a prožívá nenachází pochopení.....musí to být osamělost v nejtěžší podobě .
|
| Tante Ema |
|
(19.11.2012 21:25:16)
Ona se může stahovat od okolí proto, že prostě nemá sílu předstírat něco, co necítí, a s tím, co cítí a prožívá nenachází pochopení.....musí to být osamělost v nejtěžší podobě .
Když máš nápor deprese, tak se cítíš právě takhle.
|
|
| Mediana |
|
(19.11.2012 21:26:51)
Ježišmarjá, ale ona není ve fázi realizovaného umírání. Ona se toho zatím jen nepředstavitelně bojí. To je můj odhad. Až a pokud to přijde, tak je pak čas na všechno, co radíte vy.
|
| Mediana |
|
(19.11.2012 21:28:40)
Jo, ta formulace s tém, že má na své pocity plné právo, je dobrá. Ta je moc dobrá. Já jsem se k ní dopracovala po roce terapie.
|
|
| Alternativní kvočna |
|
(19.11.2012 21:31:50)
Myslím, že úspěšný boj se strachem je pro dobrý vývoj uzdravování velmi důležitý... Strachem paralyzovaný pacient/klient se velmi těžko uzdravuje. Také vím, o čem mluvím.
Ale na to by potřebovala někoho velmi moudrého a blízkého, ke komu má velkou důvěru, aby si s ní o tom popovídal. Komu by se nebála otevřít se.
|
| NovákováM |
|
(19.11.2012 21:34:04)
je fakt, že v tuhle chvíli si říkám "vole, nebuď sobec!"
Jasněže o ni nechci přijít. Tak prostě poslouchám a souhlasím. Ale smekám ..
p.s. navazuji na ještěrku i na to, co jsem psala před chvílí.
|
| Alternativní kvočna |
|
(19.11.2012 21:41:23)
Terezo, chápu, je to hodně těžké... zvlášť když víš, že by mělo být tohle a tohle nebo bude tohle...
Ale ono třeba to bude všechno úplně jinak. Ona sama ví moc dobře, proč to dělá, věř jí... I když je to těžké. Někdy ten nemocný mívá mnohem víc síly než jeho okolí... I když ji někdy musí sám dlouho a dlouho hledat.
|
| NovákováM |
|
(19.11.2012 21:50:19)
no právě proto se tak stydím často před ní z vlastní sobeckosti.
A pocitu, že bych to řešila či vnímala jinak. A třeba ne.
Nemlčela jsem, ptala jsem se proč a jak, ale fakt to byla diskuze ne žádné přesvědčovací tažení, přesto jsem položila ten telefon a dost to ořvala.
Od té doby jsme se párkrát slyšely, hýří optimismem (občas připomene i to, že když to nedopadne, ví svoje)
Já ji obdivuju.
Takže pro mne těžké? Houby, Ona vede tu zásadní válku s tou mrchou.
|
|
| NovákováM |
|
(19.11.2012 21:55:12)
a ještě mmch, mám známou (kamarádky nejsme) - té zase pomohla operace, teď jsme se viděly po 5-ti letech.
Vypadá báječně, živá, zdravá ženská, pod lékařskou kontrolou, tak, aby to neznělo všechno tak beznadějně.
Ale zase jsem byla srab, posíláme si narozeninové, vánoční či jinak sváteční SMS-ky, ale NIKDY JSEM nezavolala jen s otázkou jak jí je.
Snad mne omlouvá to, že nejsme kamarádky, ale upřímně? Bála jsem se... ne o sebe, o ni tak nějak taky. Něco jako ženská soudržnost. Tudíž z toho, že je v pohodě mám OHROMNOU RADOST.
A dost by mne trápilo, kdyby nebyla. Protože to jsou prostě ženy v mém věku, či podobném mému a to není, že se mne to netýká, to je prostě pravděpodobně podobný malér. Může se to dít i mně.
|
|
|
|
| Hr.ouda |
|
(19.11.2012 21:35:32)
ale musíš si povídat o tom strachu a ne mlet o tom, že ten strach je neopodstatněný....tím popíráš její pocity a prožitky a zaháníš ji do stále vetší vnitřní izolace.
|
| Mediana |
|
(19.11.2012 21:39:37)
Ano přesně tak to je! Nesmíš popírat její prožitky a snažit se jí pomáhat tím, že jí vlastně vysvětlíš, že se mýlí a myslí a cítí špatně. (Ale mezi nepopíráním paniky ze smrti a připomínáním, že může zemřít, je obrovský! rozdíl. O tom tu celu dobu mluvím.)
Opakovat (rozumně), že se uzdraví, ale bez nároku na to, že na to přistoupí a bude to opakovat s tebou.
|
| Hr.ouda |
|
(19.11.2012 21:41:35)
Ale jí je zřejmě jědno, čemu chceš veřit ty, ona nutně potřebuje být akceptována v tom rozpoložení a s těmi strachy nebo sa tou rezignací, v jaké je ....akceptována, ne přeprogramována stylem zaseknutá gramofonová deska.
|
| fillantropus |
|
(19.11.2012 21:54:15)
hroudo tys měla bejt psycholožka
|
|
| NovákováM |
|
(19.11.2012 21:56:32)
Úplně přijatá, naprosto souhlasím.
Někdy je to docela těžký - psala jsem jinde, nesouhlas či jiné cesty jsem nastínila, kamarádka mne "Srovnala do latě" několika větami.
Ač stále nesouhlasím, tohle je JEJÍ PRAVDA.
|
|
| Mediana |
|
(19.11.2012 21:59:07)
Jako já fakt nechápu, proč se mnou pořád polemizuješ, když říkáme obě jedno a to samé.
Já nekladu zas takový důraz na to opakování podpory, ale na přijetí jejích pocitů, stejně jako ty. Tj. na to, aby věděla, že - jak jsi napsala - má víc než plné právo se cítit tak, jak se cítí. Že není magor, ani svým strachem nikomu nepřidělává starosti, ani nikoho nezklamala. Mě třeba manžel vyložil, že kvůli mému strachu nemůže jíst, spát ani pracovat. To není ideální.
Ale jako průvodní text u toho všeho je podle mě lepší, když na pozadí zní spíš (sem tam, ne jako gramofonová deska)naděje a ne otevřená pozvání k hovorům o smrti. Je skutečně rozdíl mezi potvrzením oprávněnosti jejích pocitů a nevyžádaným připomínáním smrti. Do té doby, než to cvakne a než začne nevratné umírání.
|
| Mrej | 
|
(20.11.2012 16:30:43)
"Je skutečně rozdíl mezi potvrzením oprávněnosti jejích pocitů a nevyžádaným připomínáním smrti. Do té doby, než to cvakne a než začne nevratné umírání." Jak a kdy poznáš nevratné umírání? Můj táta ležel na smrtelné posteli a já furt mlela to bude dobrý. Že byla smrtelná jsem zjistila druhý den ráno, neb na ní nikdo neležel. TAK KDY SE O TOM CHCEŠ BAVIT????? To je moje velká výčitka, že jsem nebyla schopná s ním probrat některé věci organizačního druhu, které mu zjevně ležely na srdci a já si nechtěla připustit, že už je čas i na tyhle debaty.
Je to jak s taškou do porodnice - můžeš jí mít sbalenou nachystanou 2-3 měsíce předem pro případ nečekané nouze, a přitom to neznamená, že předčasný porod přivoláváš.
|
| Líza | 
|
(21.11.2012 7:49:14)
Mrej, jak to poznáš - to není o tom, že musíš poznat, že je to reálně smrtelná postel, ale poznat, že ten člověk reálně přemýšlí o umírání a chce to svoje přemýšlení s někým sdílet.
Je to strašně moc o tom, naslouchat, necpat do toho sebe, ale prostě vnímat a zapojit veškerou svou citlivost. I tak můžeš nadělat spousty kopanců, ale na druhou stranu radši kopance, než přestat komunikovat a nechat toho člověka na to samotnýho.
Pokud jde o tu kamarádku zakladatelky: uvažovala bych směrem "potřebuješ všechny svoje síly pro boj s nemocí, tak je škoda plýtvat s nima na ty strachy", ale nemusí tomu být přístupná. Dobré je vědět, že napsat nějaké antidepresivum není jen věc psychiatra, ale může to udělat klidně ten onkolog nebo praktický lékař nebo kdokoli se o ni stará.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Stárnoucí |
|
(19.11.2012 21:35:18)
Hroudo, cítím to naprosto stejně.
Škoda, že to neumím tak napsat.
|
|
|
|
|
| NovákováM |
|
(19.11.2012 21:31:46)
nevím, jak podpořit, jen se podělím o zkušenost a cítění.
Tak nějak podobně. Zavolala mi kamarádka, že je to takhle. Nechci podrobnosti, tuším, že sem možná chodí, ale nenapíši nic zlého, max. odkopu sebe.
Prostě nález, zapouzdřený. Úplně mne to sestřelilo, ale dopovídala jsem to s ní v klidu. Odmítla chirurgický zákrok, vlastně mne rozbrečela až ve chvíli, kdy mi řekla
"hele, vyklizená ženská nebudu, když to nedopadne, tak umřu, tak co, děti mám dospělý....ale já na to jdu jinudy"
Jde. Je to druhý rok, i když s ní moc nesouhlasím, jsem panikářka... "odstraňte tu věc" - zlepšuje se to, alespoň dle toho co říká.
Tak já prostě nevím. Sama jsem v takovém napětí, kdykoliv jí volám a asi tušíš, jak zní má první otázka (bydlí opravdu daleko, kdyby byla v dosahu, asi se vídáme)
|
|
| Rychenza |
|
(19.11.2012 22:33:07)
Dekuju vsem moc za radu
Ted jsem s ni dotelefonovala a jsem z toho naprosto odrovnana.
Zkousela jsem zavest tema na smrt, ale rychle jsem vycouvals, prislo mi, ze jen prilivam olej do ohne.
Ona se proste odmita bavit o cemkoli.
|
| fillantropus |
|
(19.11.2012 22:39:37)
já myslím, že nemusíš zavádět téma na nic. Můžeš s ní jen mlčet. Nechat se s ní vést. To je možná to o čem píše Mediana- ono fakt nejde o to jí to téma vnucovat. Ale třeba se mu ani nevyhýbat a neutéct od něho. A s tím člověkem být i fyzicky přítomen. Není nutné pořád mluvit. A málokdo se zeptá jestli může pro něho něco udělat.
|
| Rychenza |
|
(19.11.2012 22:59:07)
Do telefonu se tezko mlci.
A jak jsem psala, prosla jsem touhle zkusenosti u sestry. Dokonce 3x. Znam hodne lidi z te jejich skupiny, kteri jsou na tom stejne (to jsem ji rekla na zacatku, netvrdim ji to pri kazdem setkani) a tak jsem zazila i slysela o hodne reakcich.
Takovou ale nemel nikdo. Kdo na tom byl fakt spatne, sel alespon k doktorovi, coz ona odmita. Reaguje negativne na vsechno.
|
|
|
| NovákováM |
|
(19.11.2012 23:00:59)
já tě chápu, psala jsem jinde, jak mi někdo vyrazil dech i slova..
ale proč tak urputně? Trochu tuším a chápu ten přenos pocitů, jenomže nejsme stejní. I chápu, že máš dojem, že by
měla... tohle, tohle a támhleto...
ale je jiná. Mně kamarádka tak vytřela zrak i vnímání....
A je úplně jedno, zda jsi to prožila nebo já jen teoretizuju, JE PROSTĚ JINÁ. JINAK VNÍMÁ,
tobě pomohla skupina, ona to nechce, nevítá.
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(19.11.2012 23:01:58)
možná by stálo za to zeptat se jí, co by jí od tebe nejvíc pomohlo
|
| NovákováM |
|
(19.11.2012 23:08:03)
za mne dobrá otázka i přístup.
Kamarádka přivlekla víno a "pojď, vychlastáme to"... no bylo ho dost, zlikvidovaly jsme se - kvalitně.
piju, když musím, tak 1 - 2 x do roka a opravdu přípitek. Abstinent nejsem, ... hustej flám.
|
|
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(19.11.2012 22:53:44)
jestli si z Prahy, tak s onkologickými pacienty pracuje psychiatrička MUDr. Janková. Třeba by bylo možné se s ní i poradit, jak se dá tvé kamarádce pomoci k rozhodnutí vyhledat pomoc
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(19.11.2012 22:58:17)
ještě mě napadá - zkus se poradit v Cestě domů, pracují s umírajícími a jistě by ti mohli poradit i s touto situací
|
|
| Petr |
|
(3.10.2013 21:40:09)
Zkus FOLAXAN, manželce se osvědčil při léčbě rakoviny prsu 3x2 tobolky denně. Máte-li v okolí někoho s prokázanou diagnózou rakovinového nádoru jakéhokoliv stupně a jakkoliv beznadějného rozsahu, neváhejte a v zájmu jeho vyléčení a záchrany jeho života použít tento účinný prostředek, nejlépe samozřejmě pod lékařským dohledem.
Doporučuji
|
|
|
V její náručí
19. ročník rodinného festivalu Respekt k porodu již brzy
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na KampěPraha 1 
Den koní na EdenuŽďár nad Sázavou 
Česká píseňSvitavy 
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Rychlovka na Karlově mostě a bojovka na Kampě
Den koní na Edenu
Česká píseň
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)