| Irmi | 
 |
(20.6.2018 7:43:20)
V neděli to bude měsíc... loni pod stromeček jsme dostali diagnózu a vzdor nadstandardní péči špičkového pracoviště to nezvládl... chemorezistentní neoperabilní agresivní tumor... Měly jsme s dcerou možnost být s ním do poslední chvíle, až do posledního vydechnutí...
Přesto mám pocit, že jak čas plyne, je to těžší - alespoň pro mě. Dceři je 18, ve škole jí vyšli vstříc, uzavřela si známky a zůstala doma, cítí se líp než ve škole. Pobyla jsem doma 14 dní, týden do pohřbu a týden po. Teď jsem v práci, ale pouze fyzicky, moc se mi nedaří se soustředit a něco vytvářet.
Praktik mi dal AD, zatím jsem nezačala, paradoxně jsem myslela, že to zvládnu, že by to mělo být postupem času lepší, ale nezdá se mi. Vím, že měsíc je krátká doba, ale začínám mít dojem, že to prostě nedám... Mám obrovské výčitky, že jsem měla udělat víc, sehnat jinou léčbu, lepší péči - byť racionálně vím, že co šlo, doktoři zkusili a udělali... Půl roku jsem trávila cestami do špitálu, do toho přecházela na novou práci, byla v obrovském stresu a viděla, jak ho opouštějí síly...
Obrovsky mi chybí, na každém kroku. Nejsem schopná uklidit nebo schovat jeho věci, pořád má v botníku boty a bundy na věšáku... Nevím, jak budu dál žít, s kým budu sdílet všednodenní starosti a radosti. Mám kamarádky, které se mnou poctivě prošly celým půlročním děsem, jsem jim vděčná, ale muže mi to nenahradí. Vztahy v širší rodině nemáme dobré, byli jsme taková samostatná buňka a žili si dost pro sebe. Dcera to má hodně jinak, moc o tátovi nemluví, není lítostivá, mě naopak rozbrečí každá zmínka, písnička... A není to ani lepší, když jsme spolu, paradoxně, tím, že každá má potřebu to prožívat jinak, si spíš komplikujeme situaci.
Pomůžou antidepresiva překonat tu nejhorší dobu? Psycholožka mi je nedoporučila, že jen přehluší období, kterým si má člověk projít a uzavřít ho, že se pak ta neodžitá bolest vyvalí někdy později... Nevím, jsem laik. Jsem jen nepředstavitelně nešťastná, zoufalá a prázdná...
|
| Líza | 
|
(20.6.2018 7:57:02)
Můžou pomoct. Ale základ je dát si čas a odžít si tu bolest. Měsíc je strašně krátká doba, to na sebe opravdu moc spěcháš, pokud si myslíš, že už se to má lepšit... ta nejkritičtější doba je nejmíň 6 neděl a ani potom nepřijde náhlý obrat, spíš jen pomalé srovnávání s tím, že to je opravdu tak... že když klaply dveře, zazvonil telefon - tak že to není on. Že se objevují další a další věci, které jsme řešili spolu nebo je měl na starost on, a teď musím já. Že tady jsme loni byli spolu, a dnes jsou jeho narozeniny, svátek, různá výročí...
Ne náhodou se smutek nosíval rok, dokud se člověk neotřepal z nejhoršího.
Jaká antidepresiva ti doktor předepsal?
V tuhle chvíli nemusí být nutná, ale nechala bych si otevřenou možnost jejich použití, kdyby se ukázalo, že nemůžu prakticky fungovat - že mi to brání pracovat, starat se o praktický věci, o dceru, o fungování domácnosti a tak. Pak bych si je vzala.
|
| Irmi |
|
(20.6.2018 8:02:31)
Lízo, přesně... narozenin se nedožil, měl by je za 4 dny... o víkendu bychom slavili 23 let od svatby...
Elicea jsou ty prášky, myslím. Brala jsem kdysi dávno Apocital, ten jsem vcelku snášela.
|
| margotka78 alias shit-roller | 
|
(20.6.2018 8:27:54)
Ale 23 let společného života ( od svatby, nevím, jestli jste nějakou dobu už spolu byli předtím) je pěkná doba 
Aspoň že se muž dožil zletilosti dcery.
Vím, že je to asi chabá berlička, ale i ty je potřeba si někdy dávat.
|
|
| Líza |
|
(20.6.2018 10:23:38)
Elicea je mu dost podobná. Nasadit můžeš kdykoli, jen počítej s dvěma týdny čekání, než začne něco dělat.
|
|
|
|
| Cimbur | 
|
(20.6.2018 7:57:04)
Ach, upřímnou soustrast. Teď to nečekaně potkalo mou sestřenici. Nešťastný úraz. Snad ti tu budeme moct nabídnout aspoň radu nebo rozptýlení .
|
|
| x x |
|
(20.6.2018 8:00:55)
Upřímnou soustrast. To mě opravdu moc mrzí. CO bych poradila nevím. AD jsem brala na jinou situaci krátkodobě, dost mi pomohly se vyhrabat z nejhoršího. Přeju hodně síly. 
|
|
| margotka78 alias shit-roller |
|
(20.6.2018 8:01:06)
Upřimnou soustrast. Je mi to hrozně moc líto.
V tomhle případě bych asi souhlasila s psycholožkou. To období se prostě musí odžít a nic to nepopožene se s bolestí a ztrátou vyrovnat rychleji. Obvyklé období se uvádí rok až dva. Chápu ten pocit prázdnoty, když nemáš komu říct běžné denní zážitky, radosti i starosti.
Rodiče už nemáš?
|
| Irmi |
|
(20.6.2018 8:06:50)
Mám, s oběma vztah dost komplikovaný... otec žije jinde, máma je hodně nemocná, teď se snaží, ale moc mi to neulehčuje... Je to složitý.
|
| margotka78 alias shit-roller |
|
(20.6.2018 8:15:53)
Podle nějaké teorie ( tuším indiánské) s námi duše zemřelého "pobývá" ještě asi 6 týdnů. Potvrdila nám to tchyně, našla manžela doma mrtvého. Že cca 2 měsíce měla pocit, že je tam s ní a nebo spí vedle ní. To je asi ten pocit, že člověk nemá potřebu uklidit tu bundu, papuče...Pak prý se rozloučí a i my se s tím postupně vyrovnáváme.
Takže bych řekla, že je to hodně hodně čerstvé. To rozloučení v podstatě ještě neproběhlo, i když oficiálně obřad ano.
Přeji mnoho sil.
|
| A + 1 | 
|
(20.6.2018 22:23:14)
Přítomnost zemřelého mohu také potvrdit, i když jsem to četla teď poprvé. Bylo to skoro hmatatelné.
Smutek je opravdu minimálně na rok, já jsem byla schopná jít dál až po dvou letech, ale bylo mi tenkrát 28.
|
|
|
|
|
| Palac + 1 | 
|
(20.6.2018 8:05:45)
letos na podzim to bude 65 let, co mi zemrela partnerka. tak na rakovinu a a taky to slo velice rychle a taky jsem s ni byla ten 3/4 rok od diagnozy do konce porad.
mesic po jeji smrti to teprve zacalo dolehat s nejvezsi silou. opadl ten stres kolem pohrbu a okoli (sirsi rodina + kamaradi) zacali pomalu usedat do te sve kazdodennosti a pak teprve dolehlo to prazdno.
takze podle me to je normalni, ze ti po mesici neni lepe, ale vlastne hur.
|
| Irmi |
|
(20.6.2018 8:09:13)
To je asi pravda, nemůžu po nikom chtít, aby se mnou seděl 24/7 doma a držel mě za ruku.. kamarádky pomohly v těch nejtěžších chvílích a i teď jsou tu pro mě, ale je to přesně, jak píšeš.
|
|
| Palac + 1 |
|
(20.6.2018 8:10:29)
6 let to bude.
ne 65 :)
|
| Palac + 1 |
|
(20.6.2018 8:18:49)
asi kdyz mi pohlidali syna a ohla jsem byt s tim smutkem sama. byly mu 3 roky, takze jsem si to nemela moc prostor odzivat. plus vstricnost v praci - dali mi obrovskej prostor.
ale jinak od toho silenyho smutku, zouflastvi a tihy neulevi zvenku nic.
|
| . . |
|
(20.6.2018 9:52:36)
občas jí zavolej, ať ví, že má lidi, kteří na ni myslí a jsou ochotni pomoci. Hlavně s tím zájmem, sdílením, podporou neustávej. Jak tu i jiné psaly - po prvních týdnech se všichni vrátí do svého světa, a mají pocit, že "už je to dobré", ale není, ani po půl roce, roce... i praktické záležitosti se vynořují postupně, po měsících, roce a víc... a lidi kolem si myslí, že už se to nějak vše "zaběhlo". No, nezaběhlo.
|
|
|
|
|
|
. Mám i srovnání délky času.
, posílám vám hodně sil
Už se potom nevdala a ani moc nikoho neměla. 
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)