Přirozená hranice mezi plínou a nočníkem

Od včerejška mi vrtá hlavou, jak to vlastně je:

Každou chvíli se tu objeví stížnost na něčí matku či tchýni, která měla maximálně ve 14 měsících dítě bez plín a teď otravuje, že naše generace něco zanedbává, když v klídku a v pohodě plínuje do 2 let i víc. Moje drahá maminka začala taky, prý je nejvyšší čas (teda spíš deset minut po dvanácté), protože i já, naprosto nevídaná ostuda, jsem byla bez plín v 16 měsících.

Protože se neporovnávám s prababičkou, sebou před třiceti lety nebo extrémními výkony některých současných matek, ale s průměrem zde či jinde píšícím nebo s příručkami, vůbec to nehrotím. Děti mají plíny i v 16 měsících a ještě jsem se nepokusila jim je vymlouvat.

No a včera mě napadlo - "komu ku prospěchu"? Není za tím náhodou nějaká plínařská lobby, což je v podstatě jediný sektor, který si může být jist nákupy od nejobtížněji ovlivnitelné cílové skupiny, totiž racionálních mladých rodin s dětmi? Kde se vzaly ty současné názory, že je totiž dítě přirozeně zralé na nočníkování kolem dvou let?
Dříve bylo ku prospěchu matkám, zbavit se co nejdřív praní-bělení-věšení-vyvařování a tak makaly na co nejdřívějším odplínování. Teď je pro výrobce plín nejsnadějším plánováním na světě zkouknout statistiky porodnosti, vynásobit průměrnou spotřebou, odečíst látkařky a mají vystaráno. Zvýšení zisku mají jen z toho, když přesvědčí cílovou skupinu, aby plínovala déle.

Co si o tom myslíte? Kde je více či méně přirozená hranice mezi plínou a nočníkem?