Tylity |
|
(8.3.2011 10:18:08) Zatím veškeré rady v mé situaci byly jednozančné - odejít, rozvést se. Ano, odešla jsem, ulevilo se mi a je mi dobře. Ale teď je třeba to ještě dořešit - tedy rozvod. Dcera mi k tomu řekla - "mami, dobře, žij si jinde, po svém, nakonec to i pochopím, táta se k tobě vždycky hezky nechoval, ale probůh, nerozváděj se s ním, nenič ho, není na tom teď ani zdravotně dobře - vyšší tlak...." Prožila jsem s ním moc let, je mi ho líto, ale dál se prostě již obětovat nechci, a k tomu patří i ten rozvod - jinak se minulosti nezbavím. Zatím mi každý říkal - ano, rozveď se, uvidíš, bude dobře. I sama to tak vnímám, ale mám pocit, že zatím na to nemám sílu, jsem pořád plná strachu. Zajímalo by mě ale, jestli tu je někdo, kdo má i negativní zkušenosti - tedy opačné, kdo se rozvedl a dnes si říká, neměl(a) jsem to dělat, udělala jsem chybu. Prosím, jak je to u vás, litujete někdy rozvodu? Jak byste odnotili ten krok - "rozvod" s odstupem času?
|
binaryy szuká ovci |
|
(8.3.2011 10:26:35) po tom všem co jsi zde už psala, bych se na nějaký názor dcerušky vykašlala, a rozvedla se. nestojí ti to za to..k čemu ti to bude, být papírově ,,jeho" když s ním stejně nežiješ...
|
|
Maťa. |
|
(8.3.2011 10:27:49) NELITUJI. Lituji jedine toho, že som ho vobec niekedy stretla... Zase na druhej strane, keby som nestretla jeho, nenaskytnem sa v meste, kde žijem a nestretla by som týmpádom mojho súčasného partnera
Jasné, mám z toho i plus - šikovného staršieho syna (to samozrejme nelituji)
Takže, v konečnom dosledku, bolo by to na dlhú filozofickú debátku
|
Maťa. |
|
(8.3.2011 10:28:45) Tylity, moj syn mal necelý rok, keď som sa rozvádzala. Strach som mala a veliký. Ale keď som to zvládla ja, Ty zvládneš ľavou zadnou
|
|
|
katka, 2+2 | •
|
(8.3.2011 10:28:30) Jedním slovem - nelituji. Po 15 letech jsem se rozvedla a teprve po půl roce od rozsudku sehnala bydlení a odstěhovala se. Nikdy jsem nelitovala. Navíc mám skvělého muže se kterým jsme už víc než 5 let, tak mám srovnání. Podle mne - pokud s ním nechcete žít, dotáhněte rozvod do konce. Vždyt - kdyby náhodou - můžete se vrátit i jako rozvedená. A rozvodem muže nezničíte. Oklepe se.
|
Maťa. |
|
(8.3.2011 10:29:26) A rozvodem muže nezničíte. Oklepe se.
Svatá pravda..
|
|
Tylity |
|
(8.3.2011 10:32:53) Nedalo se tak žít, do toho se nedá prostě vracet. Jasně vím, ž to je povahou, něčím vrozeným - to se nidy nemůže změnit, s věkem to bylo naopak stále horší, a já to hůře zvládala. Ne, to není o tom se někam vracet. To je o tom zvládnout v sobě ten pocit strachu a přestat někho litovat, přestat brát na někoho ohledy a zbavit se pocitu, že někomu ubližuji tím, že chci konečně žít podle sebe (jina to prostě nešlo)
|
Gabriella, 2 děti |
|
(9.3.2011 7:44:58) Tylity, promluv s dcerou, já nemám přehled jak moc hnusně se k Tobě manžel celá léta choval, ale dcera to má evidentně hozený špatně a Ty bys to tak neměla nechávat a ROZHODNĚ bys v hlavě dcery neměla nechávat vinu za rozvod na sobě. Zkus dceři ukázat, že každá mince má dvě strany. Ona to zatím vidí tak, že manžela (ne zcela zdravého) ničíš Ty tím že se rozvádíš. Ovšem zároveň ale platí i druhá věc - on celé roky ničil Tebe tím jak se k Tobě choval ošklivě, nikdo na světě nemá povinnost nechat se trápit a ubližovat. Není Tvoje vina že se rozvádíte, hrubě se choval on, to i dcera sama uznává, on teď sklízí jen důsledky svých skutků a Ty za něj nemáš žádnou odpovědnost. Byla to jeho volba chovat se k Tobě špatně, Ty máš svatý právo nenechat ničit sebe, naopak on zkazil manželství Tobě, ne Ty jemu. Je nutný aby dcera dostala pohled i na tuhle stranu mince.
|
Tylity |
|
(9.3.2011 8:49:51) Gabriello, viděla někdy člověka s "vymytým mozkem", naprosto zmanipulovaného, který ti tvrdí slovníkem někoho jiného, že vše jsou jeho myšlenky a názory a přitom z něj padají samé bláboly? Tak to je má dcera. A já se už nikdy nemohu vrátit, protože když na svých dětech vidím, co s nimi a jejich myšlením provedl jejich otec - tak on tohle dělal i mě, i na mě to tak působilo. Přeprogramoval mi myšlení, stále jsem cítila za něco vinu.... on byl chudinka. Ale já s ním byla stále - a najednou se to začalo zhoršovat a já začala mít zdravotní problémy, přestala jsem zvládat to, co do té doby bylo samozřejmostí, dostavila se hrozná únava a nechtělo se mi žít, bylo mi špatně, měla jsem bolesti. Stalo se mi, že jsem nemohla mluvit - přestaly se mi skládat myšlenky, bylo to hrozné - bylo to v práci a já nevěděla, co se děje, moc jsem se vylekala. Bylo toho víc, tělo prostě samo řeklo dost. Ale své dceři to nikdy nevysvětlím, leda že se do podobného stavu dostane ve svém životě někdy sama. A to je docela možné, protože když ji vidím, tak dělá stejné chyby a blbosti, jako jsem dělala já - vše pro rodinu, rozdat se dětem, uhonit se, nikdy čas pro sebe, celé dny a noci v práci.. a věřím, že jak půjde čas, tak to ještě zdokonalí.
|
Gabriella, 2 děti |
|
(9.3.2011 9:35:02) No jo, co naděláš - v tom případě když jsi jí řekla i svoje vidění věci jsi udělala cos mohla, ted už je to asi na ní kdy se jí rozsvítí, víc dělat nemůžeš. Jenom si sama pro sebe pohlídej, aby sis nenechala někam do podvědomí podsouvat zkreslené pocity že rozvod je Tvoje vina natož že za manželovy starosti máš zodpovědnost Ty. Teď to možná nevidíš, ale dost bych věřila že svým odchodem od manžela jsi hodně udělala i pro dceru. Až ona jednou pochopí a začne pochybovat o vlastních cestách tak tahle Tvoje zkušenost kterou ona vidí pro ni bude moc užitečná.
|
Tylity |
|
(9.3.2011 9:42:03) Gabriella - už mě napadlo o tom přemýšlet, jak se mé manželství podepsalo na dětech. To je na samostatné téma. Ale u dcery vidím, že dělá stejné chyby, jako jsem dělala já a někdy toho je na ní tolik, že se mi nad jejím životem chce brečet. A u syna vidím tatínkovo chování - v ještě vylepšeném provedení. Mám strach, že až v jeho případě opadne zamilovanost, tak od něj jeho partnerka prostě uteče. U třetího dítěte se modlím, aby nakonec zvítězil rozum a soud rozhodl do svěření do mé péče, aby jí otec nezvládl "předat svůj vzor" - tedy postoj k tomu, jak to má vypadat v rodině. Tedy se snažím, aby aspoň ta malá žila část života v normální rodině, kde se k sobě všichni slušně chovají a nechávají si svůj prostor. Kde si pomáhají a kam se člověk těší a žije beze strachu. Nevím, jestli se mi to povede.
|
Jáňa+tři sluníčka |
|
(9.3.2011 12:01:52) Tylity,je to moc fajn žít s partnerkou Nemám tedy zkušenost, jaké je to žít s chlapem, který doma pomáhá a nenechá ti všechnu práci v domácnosti+starost o děti(práci na 8,5hod.jako bonus)na krku, ale řekla bych, že ženy jsou obecně citlivější ke změnám nálad a situací, dokáží se snadněji omluvit, když šlápnou vedle, berou jako samozřejmost, že když jedna vaří, druhá dělá s dítkem úkol nebo pustí pračku, prostě když to neudělá, tak ta druhá bude mít na ni méně času, protože té práce bude mít jednou tolik. Funguje to tak i mezi kamarádkami, které jsou spolu třeba měsíc někde na chalupě s kopou dětí jich obou, dělají vše společně a pak mají víc volného času.S tou odvahou je to sporné, já jsme už delší dobu žila "dvěma životy" a byla celkem spokojená(jen ta logistika byla občas nervák),ale rozštípla jsem to paradoxně nakonec právě kvůli dětem, ve chvíli, kdy mi došlo, že to v čem žijí není pro ně dobrý životní vzor a nejsou šťastné. Měly k mé partnerce(tehdy oficiálně kamarádce)úžasný vztah, povídala si s nimi, pomáhala se školou(v logických předmětech, které mi jsou na hony vzdálené) hrála si s nimi... A já si uvědomila, že to je to, co chci pro své děti, chápeš? Když už jsem to vyřešila doma, zbývalo vyjít na světlo i v práci a mezi známými. To bylo paradoxně možná ještě těžší, ale musím říct, že doba opravdu pokročila a nebylo to zdaleka takové psycho, jak jsem si představovala. Když tak přemýšlím, ztratila jsem v průběhu roku jen asi dvě známé, které to nezkously(u jedné jsem to věděla předem, ale u té druhé to bolelo)jinak stav nezměněn. Prošly jsme si moc těžkým obdobím, kdy se nám předčasně narodila a během pár dní po sobě zemřela dvojčátka(vloni v létě)a teď se upínáme k létu, kdy bychom to mohly zkusit znovu. Takže snad budeme za pár let řešit problém, jak vysvětlit ve školce a na písku dvě maminky a jedno taťku.No život je plný překvapení, že? Držím palce, ať tvá dcera zůstane ve tvé péči a zapomene na nepěkné chvíle v původní rodině a vyroste v sebevědomou a rozumnou žábu.Co se týče těch tvých třicátníků, tak to neporadím, je to jen pár let, co jsem byla v jejich věku a obávám se, že pokud nedostali rozum do teď, už to asi nedoženou.
|
Tylity |
|
(9.3.2011 15:25:33) Jani, můj přítel, se kterým jsem se rozhodla žít, mi také se vším pomáhá - když vařím, najednou slyším, že pere pračka, najednou někdo vytírá, večer se učí s mou malou a nebo s ní hraje hru. Krom toho má své zájmy, své kamarády a práci na směny. Když byla malá nemocná, celý den se jí věnovalo, zatímco já byla v práci (on šel třeba na noční). Nakupujeme na střídačku a couráme spolu po obchodech, poprvé mi někdo říká, jak se mu na mě nco líbí nebo zase tohle ne, to k tobě nejde.. :) Je to milé a já na to nikdy nebyla zvyklá. Máme pak logicky více společného času a můžeme třeba na procházku a nebo do kina... Vždycky si vzpomenu na manžela - já celý víkend třeba vařila, on v lehátku před domem s povinným lahváčem vedle sebe, pak se uráčil naobědvat, zkritizoval, že jsem to přesolila, počkal, až sklidím se stolu a umyji nádobí - pak se mu chtělo na procházku - aaaa - děti, ta máma je hrozná, zase i jde lehnout ani na procházku nejde, byla by jen doma, chápete to? venku je tak krásně a ona je pořád jenom zalezlá.... Manžel se stále diví, že jsem odešla. Prý co jsem ti udělal? hm, nechtěla jsem tak už žít, nebyl to život. Teď vidím ten rozdíl a kontrast. Odešla jsem.. připadala jsem sijako slepý kotě - jen jsem věděla, že z toho musím pryč.. a teď si teprve uvědomuji proč... Partnerka mě tedy nenapadla, přiznám se :) - ale říkám, proč ne, když to funguje? :)
|
Jáňa+tři sluníčka |
|
(9.3.2011 15:40:30) Tylilty, je fajn číst, že takhle fungují i nějací chlapi, ale ono to je u mne spíš "zaviněno"mou sexuální orientací, než vědomou volbou pohlaví partnera. Dlouho jsem si nepřipouštěla, že je "něco" špatně, touha po dítěti byla u mne rozhodující faktor a to přebilo na mnoho let cokoliv jiného. Když už děti trochu odrostly začala jsem cítit, že je něco špatně, pak nastala určitá situace a já se podívala pravdě do očí. Vdávala jsem se mladičká, hloupá a vzala si prvního partnera. I to byla asi chyba, kdybych se víc hledala "za mlada" asi bych na to přišla dřív, ale na druhou stranu bych asi neměla ty svoje dvě úžasné panenky, takže nevědomost mládí budiž pochválena!
|
Tylity |
|
(9.3.2011 15:48:12) Jani, každý jsme nějaký a je prima si to umět přiznat. A je fajn, když to funguje. Já bych asi domů také volila raději příjemnou pohlednou ženskou (v mém případě kamarádku), než protivnýho tlustýho chlapa... Nebo bych byla raději sama, ale probůh již ikdy více se nenechám tejrat a ničit..
|
Jáňa+tři sluníčka |
|
(9.3.2011 16:10:10) to je fajn předsevzetí, tak to dotáhni do konce a nedej se nikým odradit!
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Jeroným, 2 malé dcery | •
|
(23.3.2011 16:16:33) No, jo, nejdřív s někm zložíte rodinu, zplodíte děti a pak si uvědomíte, že chcete žít podle sebe. Dnešní ženy, bez smyslu pro rodinu, jsou prostě špatné.
|
Tylity |
|
(23.3.2011 16:30:25) Jeroným Kdybych byla skutečně dnešní, tak jsem odešla již před 15ti lety a nikoli po více jak 30ti letech.. vše má své meze. Je lepší odejít z manželství, nebo ze života? já už jinak neuvažovala. Asi i ty jsi názoru, že když jsem to vydžela tak dlouho, tak to přeci vydržím i dál.. ano, i to byla varianta - jak dlouho, je to "dál"? Dokud ze všeho neskočím pod vlak? Ano, hodně lidí by mi raději šlo na pohřeb a dojemně tam nad tou paní, co byla tak hodná a obětavá slzelo a kondolovalo zúčastněně tomu chudákovi manželovi, než aby šlo se mnou dnes na kafe, kde by mělo kontatovat, že se mi kupodivu daří mnohem lépe... Měla si to přeci odžít do konce, jak to, že si teď takhle žije? Cestuje? Má své zájmy, směje se? Měla dělat pro rodinu, žádný její volný čas, byla vdaná tak co?? Když se někdo vdá, končí jeho život a dál je to jen život pro jiné, jak si to sakra představovala? Kdo se teď má starat o toho manžela, co zůstal sám? On to přeci neumí, musí se všechno učit - nikdy nepouštěl pračku a nikdy neměl žehličku v ruce, to se pro něj přeci nehodí.. kdo se s ním ted bude podílet na financování provozu toho všeho kolem? Jak on k tomu přijde?? Takhle nějak to myslíš, vid? Zvykám si na myšlenku, že jsem špatná podle tebe i jiných. Ale už se mi nechce umřít. A kvůli to má cenu.
|
Jeroným, 2 malé dcery | •
|
(26.4.2011 15:12:55) Dnešní ženy jsou strašně netolerantní a agresívní. A jsou k tomu "vychovávané" vlastními matkami a médii. Neznám přesně vaši situaci. Ale moje ex- hovoří o tom, jak se osvobodila a podobné žvásty, které nechápu. Já jsem pral a žehlil snad časteji než ona. Vařil jsem, hlídal děti, když byla na služebních cestách (tam se seznámila se svým milencem), chodil s dětmi k lékaři, vodil je do školy. Luxoval jsem, vytíral, okna myl, zahradu udržoval.Vděk žádný a slyším jen urážky. Po jejím odhodu mi žádná práce nepřibyla, neboť jsem byl zvyklý se o domácnost starat. Naopak mám ted více času na sebe. Ale moje děti, které miluji a pro které jsem žil mi strašně moc chybí. Myslím si, že až moje exžena vystřízliví s pomatení milence, tak bude težce litovat.
|
Tylity |
|
(26.4.2011 15:48:57) Jestli mohu, tak já nikdy nebyla zvyklá, že by mi v domácnosti manžel pomohl - možná kdysi dávno před lety, ale jak šel čas, tak již ne. Nikdy nedržel v ruce žehličku, s pračkou ho učila zacházet dcera až po mém odchodu. S hadrem v ruce jej za celé roky nikdo nesměl vidět, aby si o něm nemysleli, že doma musí poslouchat ženskou (nikdy nevytřel třeba schody před bytem). S malou dcerou byl u lékařky jednou a po návratu měla malá z toho šok - že tento zážitek již nikdy a pro příště již podobné experimenty odmítla (nevěděl si rady). Nikdy jsem neměla volný čas pro sebe, můj život byl jen o starosti o rodinu a podpoře jeho zájmů. Pokud jsem se chovala dle jeho představ (tedy sdílela jeho program a zájmy) - bylo vše OK, jakmile jsem vybočila a např. se nechala zapsat na cvičení, byl problém, stres, strach, nakonec jsem se všech zájmů vzdala..
Každý má své zkušenosti a své zážitky. Takže prosím neházej všechny ženské do jednoho pytle, protože se cítíš ublíženě a podvedeně.
|
|
Hanka | •
|
(27.4.2011 15:48:18) Jeronýme
"Myslím si, že až moje exžena vystřízliví s pomatení milence, tak bude težce litovat."
K tomu toto: to je poměrně typické uvažování opuštěného. Můj exmanžel odešel za milenkou. Jeho odchodem mi práce nejen nepřibyla, ale ubyla. Taky ubyly peníze. Zase zůstaly děti (exmanžel je do péče, ani střídavé, nechtěl). Taky jsem si někdy říkala, že bude litovat. A nelitoval. Nebo to aspoň neřekl Zbavte se takového uvažování, je to hloupé a naprosto neperspektivní, radujte se z toho, co v životě máte.
|
|
|
|
|
|
Mamusia |
|
(8.3.2011 11:45:24) Souhlasím, když má člověk nového partnera, má nádherné srovnání. Občas si taky říkám - udělala jsem dobře? Pak se stačí podívat na mé dvě šťastné děti a mou psychickou i duševní pohodu a v tu chvíli je vše jasné. Hned po rozvodu sem si často říkala co by bylo kdyby... ale teď se jen děsím představy co by bylo kdyby. Jednoznačně nelituju!
|
Maus |
|
(8.3.2011 11:55:56) děsy z minulosti... je zajímavé, že mé podvědomí zatím reaguje opačně. Máme krásnou fotku z ledna ze zimní dovolené. Opravdu na ní vypadáme jako šťastná dokonalá rodinka. Při pohledu na ní mě vždycky píchne u srdce a dostaví se výčitky a pochybnost,že tohle bourám. A trvá mi dost dlouho, než se donutím si vzpomenout, že 3 hodiny před odjezdem jsem byla absolutně na dně, s hlavou v záchodě a nebyla schopná ničeho, jen brečet a brečet a brečet...
|
Tylity |
|
(8.3.2011 12:03:16) Maus, já si to "odbrečela" už před moc a moc lety, poslední dobou jsem spíš byla jako stroj bez emocí, s maskou. A pak, když se emoce náhodou dostavily, tak jsem byla k nezastavení a říkala jsem si - proč? Co jsem komu udělala, proč musím žít takhle??
|
Anni&Annika |
|
(8.3.2011 12:11:43) Rozvod? To byla ta nejlepsi vec kterou jsem mohla udelat....i kdyz nelituju niceho /daneho manzelstvi/, nemela bych totiz uzasnou dceru a neumedomila bych si mozna, co je pro me v zivote nejdulezitelsi ....ale jsem rada, ze jsem to udela....nikdy bych totiz nebyla tak stastna, jako jsem ted
|
Tylity |
|
(8.3.2011 12:18:33) Anni - a co je vlastně v životě pro člověka nejdůležitější a co je to to "štěstí"?
|
Maus |
|
(8.3.2011 12:19:39) Tyli, máš emajlíka
|
|
Anni&Annika |
|
(8.3.2011 12:36:25) Tylie...vazit si sam sebe, byt sam sebou /muj exmanzel byl autorita a potlacil ve me cele me ja, i kdyz ma vina, ze jsem si to nechala libit/, citit takovou tu pohodu a klid na dusi, tesit se z toho, ze je dite stastne a spokojene, tesit se z kazdeho dne ketry prichazi....proste jsem citila, jak je mi nadherne, jak se mi krasne dycha a ze to jsem proste JA.....no a pak kdyz potkas chlapa, ktery te prave takovou miluje a ty jeho.....kdybych se nerozvedla, nemam ted uzasneho chlapa, stastnou rodinu, dalsi dceru k tomu.... je to cele slozitejsi, ale pri mem rozvodu jsem si uvedomila i jednu velmi zasadni vec. Neni nad to byt spokojeny a stastny a ze to jde i bez penez a heslo dej a bude ti dano, prej a bude ti prano, je pravdive.
|
Tylity |
|
(8.3.2011 12:46:53) Anni - posledních tak 15 let jsem měla jednu vizi - jet na dovolenou a doopravdy se těšit, a asi někam k moři - jak se znám, a... jen tak tam sedět někde (třeba na molu) s někým, s kým mi je dobře a nikam nespěchat, máchat si nohy ve vodě, mžourat do sluníčka a užívat tu pohodu, klid a mít pocit, že mi je dobře a že je vedle mě někdo, komu je taky stejně dobře. No a tak se těším, že se mi to třeba letos, po moc letech, konečně splní......
|
Anni&Annika |
|
(8.3.2011 12:55:43) Tyli.....ja jsem takhle odjela s dcerou po rozvode...a protoze jsem mela kamosku v krizi, vzala jsem ji sebou /cele jsem to platila ja/...jeden den jsem zavelela, nalozila auto a jelo se do chorvatska....byla to uzasna dovolena...na to nemusi byt ani ten chlap....ja osobne ani po zadnem chlapovi netouzila, potrebovala jsem si to vsechno srovnat v hlave...navic....chlapu je, jen se zamilovat do toho spravneho
|
Anni&Annika |
|
(8.3.2011 12:57:52) Tylie...a teda...jestli to vyjde....tak si to s dcerou krasne uzijte, odpocinte si, nadychejte slunicka a urovnejte myslenky...MOC VAM TO PREJU
|
|
|
Markét+2kluci |
|
(8.3.2011 14:11:57) Tilly, my s manželem nebyli co jsme manželé nikde. Od roku 2004.
Teď se zrovna rozvádíme, a se synem plánujeme dovolenou na přelomu května/června, po stěhování, tak nějak jako odreagování.
Bereme babičku (moji mamku) a já se těším jako malá holka.
A shrnutí... nejsem týraná, manžel není zlý, ale já prostě chci a potřebuji být sama. Nejsem šťastná a ani nevím jestli jsem kdy byla. Když se narodil syn tak ano, ale z toho dítěte, s manželem to až tak nespojuji.
Takže štěstí? Nebo pocit štěstí? Já doufám že se dostaví a že poznám co mi vždycky chybělo.
A všem, co se tento krok odhodlaly udělat moc držím pěsti. Ne vždy se povede si najít bezva druhého chlapa ale člověk pořád může doufat, ne? A vy co máte srovnání určitě víte o čem mluvíte. Moc vám to přeju.
|
Tylity |
|
(8.3.2011 14:22:41) Markéto, a jak víš, žes nebyla týraná? Já si také myslela, že je mou povinností vše vydržt a že to je normální (např. má tchýně - její reakce na synovo chování - no to je toho, děda to dělá taky..)a že jsem vlastně já ta špatná a neschopná, když to nepřejdu a nevydržím. A ještě, jak si to štěstí představuješ vlastně ty? Radost z čeho? Co je podle tebe pohoda?
|
Markét+2kluci |
|
(8.3.2011 14:38:38) To já právě nevím a přiznám se k tomu. Když jsem sama doma, se synem, se psy, jsem šťastná a spokojená. Jakmile došel manžel, bylo mi teskno, nic mě nebavilo... nebyl k tomu vlastně žádný extra důvod. Často jsem vypěnila ani nevím proč. Hodně lidí nechápe proč se rozvádím, já jen prostě vím že to potřebuju, že takhle žít nemůžu. Že je mi 31 a vše mám (doufám) před sebou. Asi to nedává moc smysl, co?
|
Tylity |
|
(8.3.2011 14:49:00) Markéto, třeba v tom smysl je, jen ho zatím nevidíš. Zkus přemýšlet, jaké jste měli zájmy - ty, on, společné. Třeba psi - to je tvé hobby, nebo i manželovo? Jak s penězi, nebyl tady problém jak kdo utrácí? V sledování telky - kdo se díval na jaké programy, kdo měl jaké přátele, byli tu společní přátelé? Proč jste nikdy nebyli na dovolené? Mělas své koníčky? Chodíš někam mimo rodinu? Čteš? Učíš se něco? O čem jste si doma povídali, měli jste společná témata? Jak jste měli doma rozdělené práce? Jak jste bydleli, byla jsi s tím spokojená???? Těch otázek je moc moc.. a určitě někde, v některé oblasti se najde ten pověstný "zakopaný pes".. (můj problémek asi spočíval v tom, že těch zakopanejch vořechů byl víc, než je únosné zvládnout.. )
|
Markét+2kluci |
|
(8.3.2011 14:55:05) Takže psi, společné téma. Dítě společné téma.
Jinak vše jinak, to vím. Povídání? Neznám, neměli jsme o čem. Známí a rodina? 99% moji, jeho rodina nás (spíš mě než syna) moc nebere, s jeho matkou se skoro rok nebavím.
Peníze - hlavní problém. Ke konci už se bojím jen jít na nákup že zase budou řeči co jsem utratila.
Já vím, není to iděální. Moýná když se ptáš ode všeho něco.
A domácnost? Jenom a jenom na mě.
teď si přijdu jako sebelítostivé dítě.
|
Tylity |
|
(8.3.2011 15:05:39) NO vidíš, a začíná se to objevovat a je hoto dost. Já to udělala také tak - přemýšlela o jednotlivostech a v každé našla problém, pokaždé většinou neřešitelný. Napřílad - splečné povídání. Manžel rád čelt noviny (nikdy ne knihy) a mně dával za vinu, že jsem hloupá a nevzdělaná, že nevím, co se kde děje a nezajímá mě to. Já? Většinou jsem vařila, žehlila a nebo padala únavou, na noviny mi nezbýval čas. Chtěla jsem po něm, aby mi tedy četl on z těch novin - ale mávl rukou, jednak zbytečné a jednak ho to obtěžovalo. Byl sám se svýma novinama a já sama se svou prací, na kterou jsem byla sama... A teď změna - přítel vezme noviny do rukou, chvíli do nich kouká a za chvíli sám od sebe něco přečte a pak spustí lavinu svých názorů, je tak spontánní, že mě to vtáhne do diskuse a čas letí a my se stále máme o čem bavit. Naprosto jiná atmosféra, ve které se naprosto jinak cítím. Vařím, přítel začne něco rachtat v koupelně a za chvíli běží pračka. Než dovařím, ta je to pověšené a ještě stihne vytřít celý byt, porovnat dětem pokojík, nebo si s holkama zahraje hru a já se směju, jak se snaží jeden druhého u té hry ošulit a těším se, že až to dodělám, tak si zahraju s nima..
Závěr: dvě prostředí, a v aždém se cítím jinak.. já jsem stejná, partner jiný..
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Jeroným, 2 malé dcery | •
|
(23.3.2011 16:20:15) A nenapadlo tě že, problémy v manželství se mají řešit a ne od nich utíkat k někomu jinému. Vždyt, to mohlo fungovat, kdyby jste manželskou krizi řešili. Třeba se tvuj muž už ma jiný pohled na spoustu věcí. A tvuj nový skvělý partner byl v předchozím vztahu také bez určitých zkušeností a ted po rozvodu si určitých věcí více váží a proto ho vnímáš jako skvělého partnera.
|
avokádo |
|
(23.3.2011 17:31:45) Jeroným Problémy se dají řešit, ale musí chtít oba. Vůbec nechápu jak můžeš soudit z těch pár vět. Ty jsi s nima žil, že víš jak to bylo? Kdyby jsi si přečetl všechno co Tylity psala tak bys možná reagoval jinak. Manžel to dítě nechtěl a poslal ji po porodu do práce / to dítě chtěla ona tak ať se stará/ tak se chová naprostý sobec. A teď o to dítě tak moc stojí? Proč aby nebyl sám, aby mohl matku dále deptat přes dcerku? Já odešla po 40 letém manželství a konečně volně dýchám. Taky nebylo možné se domluvit a fungovalo to jen díky tomu, že jsem flegmatik a taky jsem neustále ustupovala/ jen aby děti neviděly hádky, aby se rodiče netrápili že nám to neklape/. Strašně jsem toužila po velké rodině a byla ochotna pro to udělat vše. Neustále jsem ustupovala a omlouvala chování manžela, pak už ale není kde couvat a ty buď skočíš do propasti nebo řekneš dost. Tak asi tak.Teď si jenom vyčítám že jsem to neudělala dávno a neuchránila tak děti psychickému deptání.
|
|
Tylity |
|
(24.3.2011 7:46:27) Jeroným .. když se něco nevyřeší za 15 let, když se z člověka stane poslední onuce, co nerozumí legraci, když se jí chce brečet z toho, jak se rodina baví nad myšlenkou, že ona je konečně mrtvá a mají od ní pokoj.. Hm, slušné jednání a chování člověka k druhému se nedá jen naučit. V dospělosti již ne. Za ty roky jsem došla k závěru, že není možné změnit, co má člověk vrozené. Nejde předělat člověka. Trvalo mi 15 let si to připustit. 15 let mě manžel přesvědčoval svým chováním o tom, že takhle dál nechci. 15 let jsem se chtěla domlouvat a něco měnit. 15 z 30ti.. Lidský život není věčný.. Jednu jsem se vrátila - nezměnilo se nic, bylo mi ještě hůř. Tohle již nikdy nechci zažít. Jsem vděčná za partnera, co se ke mně slušně chová. To je vše.
|
|
|
|
Sengam |
|
(8.3.2011 10:33:43) Nelituju rozvodu a nikdy jsem nelitovala. Ex nikdy nejevil o syna zájem a nejeví ani teď. Vidí ho tak 1-2x za rok.2xje i moc.
|
|
Zelená myš |
|
(8.3.2011 10:44:35) Kolik let jste manželé?
|
Tylity |
|
(8.3.2011 10:47:57) Kolik? letos 31, proč?
|
|
|
Rigor Mortis |
|
(8.3.2011 11:05:03) ne nelituji a zpětně vidím,že nic lepšího jsem nemohla udělat,teda krom toho,se za toho muže neprovdat.
|
Lenka Nova |
|
(8.3.2011 11:09:03) Lituji, že jsem se nerozvedla dřív.
|
Tylity |
|
(8.3.2011 11:10:27) Petronellka a jak dlouho jsi byla vdana ty a proc ses rozvadela? mohu se zeptat?
|
Maťa. |
|
(8.3.2011 11:15:48) Inak Tylity, len dodatok pre upresnenie. Na Teba délkou manželství nemám, ale rozvádzala som sa tiež po létech. Bo to z príspevku vyzerá, jak keby sme si hneď urobili dítko a rozviedli sa Ne..dítko nám trvalo léta, mám ho s pomocou CAR.
To len aby som Ti vliala odvahu, že to ide aj po létech zvládnuť.
|
Tylity |
|
(8.3.2011 11:20:28) Maťa Dík, já to taky budu muset zvládnout :), jen "díky" těm letům mám dost handycap.. je to prostě pro mě děsný. Pro mě je teď důležité, že jsem z toho pryč, ale ještě to není dořešené
|
|
|
|
|
|
Maus |
|
(8.3.2011 11:19:58) Tility... jako bych četla svoje slova. u mě je situace trochu jíná než u tebe, jsme spolu jen 15 let. Můj manipulátor není tak dokonalý jako ten tvůj, ale mám v hlavě úplně stejnou myšlenku. Nebudu litovat?? dělám dobře?? roky jsem si to tak přála. a najednou jsem našla ze dne na den odvahu a udělala to. nechybí mi, jsem tak spokojená. Ten měsíc utekl jako voda. A přesto,jak se blíží schůzka s právníkem,kde bychom měli začít řešit tu definitivu, jsem stále více nesvá, ztrácím odvahu. Manžel stále prosí,slibuje....
Ale dost už. Tohle je tvoje téma. přesto si ráda počtu, bude se mi to hodit. Přeju ti pevnou vůli a víru ve správnost svého rozhodnutí děláš dobře
|
Tylity |
|
(8.3.2011 11:21:44) Maus ..ale já byh ráda vyměnila zkušenosti. Zajímá mě, jak se v tomto vede kolegyňkám :)
|
|
|
Duhová + kulička |
|
(8.3.2011 11:20:00) Ahoj, určitě nelituji. Nejhorší byl strach z neznáma a samoty. Po krátké době ale přišla obrovská úleva a chuť do života. S mým nynějším přítelem si rozumíme mnohem lépe, vlastně je úplně jiný - a já jsem šťastná, že všechno dopadlo, jak dopadlo. Nakonec, nelituji ani svatby. Předchozí vzth mě mnohému naučil - ve zlém, ale i v dobrém slova smyslu.
|
|
Pawlla |
|
(8.3.2011 11:22:32) Hm,tak občas sleduju Tvoje témata,to není dobré,jsi strašně nejistá a strašně se v tom nimráš,už to rozsekni.Myslím to dobře,jsi zralá na psychologa už teď.
|
Tylity |
|
(8.3.2011 11:25:23) Pawlla Ano, nejsitá jsem, najednou je v mém životě všechno jinak a i když se usmívám, tak na tom jsem všelijak. O psychologovi jsem psala v jiné diskusi. Já se z toho dostanu, jen potřebuji čas - nevím kolik, ale po těchletech se asi není čemu divit. Dík.
|
Maťa. |
|
(8.3.2011 11:35:52) Tylity...nečítala som diskusiu o psychologovi, ale k Pawlinmu príspevku..
Psycholog može iba pomocť tým, čo prechádzajú rozvodom.
Ja som k nemu nešla, bola som silná, všetko zvládala atd. atd.
A teraz...po létech, keď som v novom vzťahu spokojná, sa mi vracia minulosť, nočné můry, trápivé sny...už som objednaná k psycholožke (dlhá čakacia lehota bola), podozrenie aj na posttraumatický syndrom...
Poviem Ti, keby som to vedela, už som u psycholožky hneď, ne po létech. Teraz to je pre mňa tak tíživé všetko, ale viem, že pomože. Len som sa týmto mojim stavom mohla vyhnúť, keby som včas riešila i svoju dušu..nielen ostatných
|
Tylity |
|
(8.3.2011 11:41:33) Maťa - ti "děsi ve skříni", co z ní vyskaují - tak jestli myslíš toto, tak to znám. Pořád se to vrací, děsi z minula. A děsí mě prostě. Když jsem byla po operaci a ležela v nemocnici, trvalo to asi 3-4 hodiny v kuse - pořád se něco vybavovalo v myšlenkách, i když jsem nechtěla, já brečela a jen lítost a strach ze všeho. Nechápu, proč se z minula nikdy neobjevují ty hezké věci, co tam byly určitě také.. jen ty "děsi"
|
Maťa. |
|
(8.3.2011 11:42:39) jj..toto myslím.
|
|
|
|
|
|
Tylity |
|
(8.3.2011 11:26:31) Pelíšek Prosím tě, v čem se projevovala ta sobeckost otce?
|
Maus |
|
(8.3.2011 11:31:51) Tylity zkušenosti?? já vlastně žádné nemám. Jen v sobě plno zkřivd a ublížení z minulosti. a obrovský strach a nejistotu z budoucnosti.
V pátek jsem měla sezení u psychologa. Bylo to super. Odcházela jsem klidná,všechno bylo jasné,"jednoduché", věděla jsem že dělám dobře, že je to správné rozhodnutí a vysvobození. a neuběhlo ani 48 hodin a já nebyla schopná absolutně ničeho. Mozek mi nefunguje, ztrácím pevnou půdu pod nohama....
|
Maťa. |
|
(8.3.2011 11:36:54) Maus, držím palce! Ja túto diskusiu čítam, aj keď nie vždy prispievam.
Pomohli mi tu pri mojom rozvode a moc
|
|
|
Tylity |
|
(8.3.2011 16:42:33) Víš, je prima někoho mít, na druhou stranu jsem právě proto pro "druhou stranu" ta potvora, co utekla za jiným - říkám to naprosto otevřeně. Každý má vždy takovou pravdu, která mu vyhovuje.... téhle je jenom půlka - ještě tam chybí doplnit: ano, utekla jsem za jiným, protože jsem už to nemohla déle vydržet, ale nejprve jsem to nemohla vydržet, pak jsem teprve potkala svého současného přítele. Kdyby v mém manželství bylo vše OK, nikdy bych nikoho nepotkala.. a možná ještě - nejsem "samej chlap" - jak se snažil vzbudit dojem o mně můj muž, mám jen jednoho přítele :) A zůstane to tak.
|
Tylity |
|
(8.3.2011 17:03:29) Tu lítost z pohledu na rodinu (komplet) si odpusť, nikdy nevíš, jak to je doopravdy. Já poslední dobou začínám mít pocit, že těch "patologických" rodin je víc, než těch "normálních", jen to skrývají, aby to nikdo nevěděl (to je asi něco jako národní hobby). Já byla vždycky naměkko, když jsem viděla kluka, co dal holce jen tak pusu a byl tak nějak sladce popletený.. to ano.. ale ty komplet rodiny mě nikdy nebraly (asi, že jsem věděla své....)
|
Tylity |
|
(8.3.2011 17:15:14) Jo, slibuju - budu se to učit, je totiž tolik jinech věcí, co jsem do teď zanedbávala a co musím ještě stihnout Představ si, že malá tuhle rozdávala miňonky a mně vždycky dala o jednu víc - tak se jí ptám, co to jako? a ona - to je pro to malý.. a významně mě koukala na břicho. Myslela jsem, že se prorvu smíchem - a hned na ní - to jako chceš dlašího sourozence? A ona tak blaženě kývala že jako jóó..... (bude mi 50 - asi jí to nedochází..) Jo, a nepřibrala jsem.. jako že by měla důvod si něco myslet
|
Tylity |
|
(8.3.2011 17:24:48) no.. mam 3 vlastní, 1 přítelovo a 3 vnoučata.. to už snad mám spníno pro tehle z žvotů... :) Ne, teď bych ráda nějaký ten čas zase urvala fakt pro sebe (hnusná sobecká máma.. a hrozná babi...)
|
Tylity |
|
(8.3.2011 17:35:59) Teorie by mi šla OK, praxe trochu pokulhává - ale jak jsem řekla, snažím se.. :)
|
|
|
|
|
|
|
|