| MarianaN | 
 |
(2.9.2011 14:45:38)
Dobré odpoledne.
Před pár týdny mi zemřel tatínek. Zemřel velmi předčasně, relativně náhle, sotva překročil padesátku. Je to strašné... Jsem věřící a víra mi moc pomáhá, věřím, že se s ním zase jednou uvidím, ale i přesto mi je špatně fyzicky i psychicky. Mám velké problémy se spánkem, s padáním vlasů, točí se mi hlava, zhoršil se mi ekzém, bývá mi špatně od žaludku, problémy se střevy; přijdu si chvílemi úplně bez síly a energie. Mám hodně práce a učení, ale nemohu se soustředit, mám výpadky paměti a velmi často na mě přichází vlny vzpomínek a myšlenek, fantazírování ve stylu "co by, kdyby". Trvá to ale často i hodiny a já nevím, jak to zastavit - ruší mě to a vadí i při běžných domácích pracech... Je to jako deka, která člověka dusí. Mívám i hodně špatné sny, které mě na půl dne rozhodí. Mám tendence unikat - třeba sledováním filmů a čtením netu, což je často na úkor mých povinností. Ale nějak si nedokážu pomoci  Na jedné straně mám pocit, že musím něco udělat, na druhé straně to moc nejde. Mám taky velký strach o zbytek rodiny, který na tom není dobře - psychicky i též fyzicky. I toto je trochu dilema - ráda bych jim pomohla, i se o to snažím, ale vlastně vůbec nevím, jak, a taky, nevím, jak se vlastně správně chovat k mamince, pro niž je to ztráta největší - když dám průchod smutku, je smutná ještě více, když se snažím být veselá, taky to není dobré... A zvláštní je, že já vždy uplakaná, najednou jako by mi vyschly slzy a nejde mi brečet  Zažívám šílené stavy a vůbec nevím, jak "se normalizovat".
Kdo z vás si tím prošel - prosím, poraďte - co vám pomohlo? Jak se mám donutit normálně fungovat, pracovat a učit se?
Moc díky, MN
|
| Petra Neomi | •
|
(2.9.2011 14:49:19)
No, aktutní pomocí může být nějaká medikace, ale jinak pomůže jedině čas. Že nemůžeš plakat, je normální, na velký smutek jsou slzy malé.
|
|
| šatranka | 
|
(2.9.2011 14:49:59)
Mariano, uprimnou soustrast..
Ja tohle ted prozivam se svoji kamaradkou, ktere nahle umrela maminka. Osobne doufam, ze pomuze cas, nic v sobe nedusit a nechat vse plynout.
|
|
| Libii | 
|
(2.9.2011 14:52:27)
Mi umřel tatínek v březnu, měla jsem strašný pocit marnosti, proč tady vůbec jsme atd. Nemohla jsem stále pochopit, že svět se točí dále, jako by on jako osoba pro svět nic neznamenal, jen pro blízké....
Hodně mi pomohlo myslet na své děti, řekla jsem si, prostě život musí jít dále, mám děti pro ně musím být silná  Nejde sice zapomenout, ale ..... "ŽIJEME DÁL VE SVÝCH DĚTECH"
V tvém případě bych asi vyhledala odbornou pomoc  drž se čas bolest otupí, ale krásné vzpomínky zůstanou 
|
| MarianaN |
|
(2.9.2011 14:58:50)
Děkuji, já děti zatím nemám - a i to je jedna z věcí, keré mě hodně mrzí - že tatínek na tomto světě neuvidí mé případné děti...
Jsou chvíle, kdy prostě tomu, že tatíek mřel, vlastně nevěřím - najednou mi to přijde úplně neraálné, že to přece není možné.. Mozek mi říká - tatínek umřel - pořád si to přehrávám, ale pak si říkám náš tatínek? to přece není možné, to je úplně nepravděpodobné, vždyť byl zdravý, mladý... Přijde mi pak, že každou chvíli vstoupí do dveří, že mi právě zatelefonuje... Přijde mi, že ho vidím a slyším a cítím...
|
| Libii |
|
(2.9.2011 15:06:24)
Marianko upřímnou soustrast jj nemůžeš tomu uvěřit...teď tady byl najednou není vše chce čas, ale představ si třeba že se na tebe kouká z nebe a nepřeje si abys tolik plakala a trapila se. babička mi vždy říká, že mrtví nemají rádi, když živí za nimi hodně pláčou .... 
Ale zkus odbornou pomoc, myslím si, že u tebe to bude potřeba (nemyslím to špatně)
Drž se holka!!!
|
|
| Ecim | 
|
(2.9.2011 15:11:13)
Rozumím Ti. Mně také některé zásadní věci docházejí hodně dlouho. Má to své výhody i nevýhody.
|
|
| Líza | 
|
(2.9.2011 18:43:53)
Jo a hrozně důležitý je si uvědomit, že když se říká, že naši mrtví žijí dál v nás, že to není jen tak řečnické klišé. Vložili do nás tolik, že my jsme jejich pokračování, nezmizeli beze stopy, takže svým způsobem, když si říkáš - neumřel docela - je to trochu i pravda.
|
|
|
| Ecim |
|
(2.9.2011 15:10:14)
Lépe bych to nenapsala.  
Mariano
Mně v takovýchto situacích pomáhá uvědomit si, že smutek nad ztrátou blízké osoby je daní za vše hezké, co jsme spolu za jejího života prožili. Ty jsi se svým tatínkem prožila krásných 27 let, jsou lidé, kteří svého tatínka třeba vůbec nepoznali, přišli o něj ještě dříve než Ty nebo s ním měli špatný vztah. Nicméně chápu, že tohle není univerzální rada pro každého, takže pokud jsem napsala něco nevhodného, raději se předem omlouvám, nebylo to myšlené nijak zle.
Hlavně spoléhej na svoji intuici, máš-li potřebu plakat, tak plakej, když se ti nechce plakat, tak se tím netrap, nevypovídá to o Tobě nic špatného. Máš-li pocit, že Ti pomůže návštěva odborníka a antidepresiva, tak se podle toho zařiď. Mám pocit, že ve Tvém případě by to bylo dobré řešení. Tohle je normální reakce, nikdy nevíme, jak přesně budeme v daný okamžik své emoce ventilovat. Jednou jsem řešila stres a smutek z těžkého úrazu (hrozně blbá náhoda) a následné smrti (cca 3 týdny poté) jistého mladého člověka, po kterém zbylo malé dítě, které u nás v tu dobu často pobývalo. Byly to hrozné nervy, bála jsem se chodit domů, chtělo se mi vždy zvracet strachy, co se dozvím nového. A když dotyčný/á zemřel/a a já jsem o tom šla říct kamarádce, tak jsem se ke svému nesmírnému zděšení začala hrozně smát.
|
| MarianaN |
|
(2.9.2011 15:27:18)
Děkuji. Máš pravdu, že těch 27 let byl dar, který každý v životě nemá...
|
| Ecim |
|
(2.9.2011 15:30:32)
Mariano, jsem ráda, že se Ti podařilo můj příspěvek vzít v dobrém.
|
|
|
|
|
| Persepolis | 
|
(2.9.2011 15:25:01)
Marianne, upřímnou soustrast
Bude líp, uvidíš
Pár týdnů je hrozně krátká doba
|
|
| j. | •
|
(2.9.2011 15:46:43)
muj tata zemrel uz pred peti lety a porad mi po nem v srdci zustava velike prezdno...
myslim na nej temer denne a neumim si predstavit vyporadat se s tim bez viry.
bylo mi tehdy 36 a mela jsem svou velkou rodinu a jemu bylo uz temer 80 a byl nemocny, takze to bylo pro nej spis vykoupeni, stejne je to tezky a utechou mi je jenom predstava, ze se jednou znovu setkame...
|
|
| Danik78, P+D 7/09, H 4/11 |
|
(2.9.2011 16:30:44)
Nezemřel mi tedy rodič.
Ale při ztrátě někoho hodně blízkého se mi vždy nejvíc ulevilo, až jsem se dokázala rozbrečet. Jednou jsem měla pocit, že jsem se "zasekla", jako bych ani nežial, vše šlo kolem mě a trvalo to i několik měsíců, a tam právě pomohl alkohol. Moje dobrá kamarádka mě tenkrát opila a paradoxně mě tím dostala ze dna.
Na pár pohřbech jsem se i smála. Vpodstatě obranný mechanismus, měla jsem v té chvíli pocit že už nemůžu dál dělat cokoli. Během pár měsíců mi zemřelo moc kamarádů a jinak blízkých lidí, najednou jsem měla pocit že jsem zůstala sama.
|
|
| lupt+10/08 a 2x10/11 | 
|
(2.9.2011 16:40:01)
Ahoj, mě umřel táta před třemi týdny - byl sice dost nemocný, tak jsme to vlastně čekali, ale ne tak brzo, ani se nedožil vnoučat, který právě čekám. Sice to ještě nepřebolelo, ale asi nejvíc mi pomohlo rozloučit se sním při pohřbu, při obřadu.
|
| MarianaN |
|
(2.9.2011 16:54:29)
Mně právě pohřeb vůbec nepomohl. Chvílemi jsem měla pocit, jako by to šlo mimo mne. Vůbec to nechápu. Cítím šílenou tíži, která mě paralyzuje, ale některé věci nedokážu zpracovat. Nevím, jak si s tím poradit, a jak začít fungovat...
|
| Líza |
|
(2.9.2011 18:42:27)
Před pár lety mi umřela máma. Bylo to složité, už roky před smrtí s ní nebylo všecko v pořádku a ovlivňovalo to její chování k blízkým lidem, takže jsem po její smrti měla pocit, že znovu musím projít celý náš vztah od začátku, že se se vším musím jakoby vyrovnat od nuly, nešlo navázat na to, co bylo bezprostředně v těch posledních letech.
Tehdy mi hrozně pomohlo, že jsem začala objíždět její důležitá místa. Jela jsem se podívat na místa, kde v Praze s tátou kdy bydleli. Do jejího bývalého zaměstnání. Pak jsem jela do Jižních Čech, odkud pocházela - byla jsem ve vesnici, kde se narodila, ve městě, kde studovala... objela jsem to všechno autem, v přehrávači měla směs smutnejch písniček a tekly mi slzy... ale nějak mi to umožnilo obnovit ten kontakt s ní, jaká kdysi bývala, a rozloučit se s ní.
Možná tam máš někde taky něco zablokovanýho, ale jistě existuje způsob, jak se k tomu dostat.
|
| MarianaN |
|
(3.9.2011 3:24:53)
Děkuji. Asi ano. Když jsem byla malá, tatínek mi byl vzorem a já ho pro spoustu věcí obdivovala, i když jsem se jej i trochu bála, měla jsem z něj velký respekt. Od puberty jsme spolu vedli bouřlivé diskuse a měli i neshody - v různých názorech a pohledech na svět a život, ale náš vztah to nepoznamenalo. Od 19 le žiju na druhém konci země, takže osobních kontaktů ubylo, ale vždy jsem se snažila být s rodinou co nejvíce v kontaktu - telefon, skype... Mrzelo mě ale, že tatínek tyto formy kontaktu nemá rád a dosti často komunikaci přenechával mamince. Taky mě dosti mrzelo, že se postupem času ukázala tak veliká názorová a osobnostní odlišnost, že jsem měla často pocit, že si nemáme moc co říci a to mě neuvěřitelně deptalo Do jisté míry to beru jako své selhání... Tatínek byl silná osobnost a měl rád, když s ním lidé souhlasili, když měli stejný názor jako on. Jenže s mými zcela rozdílnými životními zkušenostmi se rozdíly mezi námi jen prohlubovaly... Doufala jsem, že mu budu moci udělat časem větší radost, než jsem dělala dosud
|
| Ecim |
|
(3.9.2011 20:43:47)
Mariano, Tvé pocity chápu. My jsme měli jedno úmrtí v rodině v zimě a i když jsem s dotyčným/dotyčnou měla velmi hezký vztah, i když poměrně krátký, protože jsem se do té rodiny přivdala, tak mi ten člověk stejně chybí a napadají mě situace, kdy jsem se mohla chovat jinak a třeba lépe. Ach jo.
|
|
|
|
| *Niki* | 
|
(2.9.2011 18:42:56)
Mě pohřeb pomohl částečně, odmítla jsem oblbováky, chtěla jsem to prožít a probbolet a rozloučit se "bdělá". Téměř jsem se zhroutila, ale ustála.
Mě nepomohlo, že jsem se na to nemohla soustředit a probolet si to do dna. Měla jsem malé dítě, několikaměsíční, závislé, musela jsem fungovat pro něj.
Problém se jen odsunul. A protože dětí je teď víc a častu na bolest málo, dodnes jsem se s tím úplně nesrovnala, a to od úmrtí mámy uplynulo skoro 7 let...
Čas pomáhá, ale nejvíc dle mě nepotlačovat, nepřebíjet jinými aktivitami, nesouhlasím s takovými radami jako "někam běž, něco dělej, ať na to nemyslíš", to je dle mě nejhorší. Ta bolest se nedostane ven, kdy má, a dopadnout to může katastrofálně...
Pár týdnů je krátká doba, dej tomu čas, breč a breč...
|
| Insula | 
|
(2.9.2011 19:42:04)
Mě nepomohlo si to ani odžít.
|
|
|
| Insula |
|
(2.9.2011 19:44:57)
Pohřeb byl tak příšerný zážitek, že to ani neumím popsat. Situaci spíš zhoršil (u mě). Jsem introvert a asi jsem si potřebala odžít někde v klidu, zalezlá v koutě. Leč nebylo mi dopřáno. Dokonce jsem musela po smrti matky jít do školy (bylo mi dovoleno být jen jeden den doma). Ředitel (zarputilý komunista) řekl, že mi to prospěje.
|
| Ecim |
|
(2.9.2011 21:27:39)
Insulo, mně bylo odmalička líto dětí, kterým zemřela maminka a na pohřeb přišlo hodně lidí a viděli, jak ty děti pláčou. Ale několik dospělých mi oponovalo, že v ten daný okamžik je to tomu dítěti jedno. Ale pravda bude určitě taková, že to každé dítě vnímá jinak.
A ředitel Tvé školy byl korunovaný vůl.  
|
|
|
|
|
| Alpina |
|
(2.9.2011 17:06:09)
Po každém odchodu někoho, koho jsme měli rádi, zažívá člověk takové stavy jako ty. Pamatuj si, je třeba si to odžít, posmutnit, vzpomínat, ale nemělo by to překročit určitou hranici. Nejlepší na to, aby se člověk z toho nezbláznil, je práce, jakákoli činnost. Na tatínka vzpomínej s láskou, neříkej si, co by bylo, kdyby... Vzpomínej na to hezké, co jste spolu prožili. Bude to trvat delší dobu, než se z toho dostaneš, tipuji tak ještě dva roky po pohřbu možná budeš cítit velikou lítost nad jeho brzkým odchodem. Pokud by stavy smutku byly příliš veliké, ty se nemohla na nic soustředit, není nic špatného si nechat předepsat na určitou dobu antidepresiva od lékaře. Pomohou nastartovat v člověku další etapu v životě, kdy je schopen lépe fungovat a zvládat běžné denní starosti.
|
| Ajlina | •
|
(2.9.2011 18:03:53)
každý to prožívá jinak, hned "po" jsme si říkala, každému umřou rodiče je to koloběh života nedá se s tím nic dělat..., čím je to dýl tím víc na ně myslím, vlastně každou minutu :o(
|
|
|
| Líza |
|
(2.9.2011 18:38:41)
Dej si čas, nezastavuj to předčasně, tohle je přirozené, že tě to přepadá i že ti to překáží v běžném fungování. Počítej tak šest neděl, než se to začne zklidňovat...
|
| Ajlina | •
|
(2.9.2011 18:51:05)
jakože všichni smutníme 6 neděl a pak to přejde / na to je nějaká tabulka? to je přeci pěkná hloupost, u každého to bude probíhat naprosto jinak, s jiným vnímáním, intenzitou s úplně odlišným průběhem, city lidí, emoce není nic tabulkového, měřitelného, srovnatelného u dvou různých jedinců
|
| Líza |
|
(2.9.2011 19:06:29)
Ajlino ty asi neumíš moc číst, žejo...
|
|
|
|
| Insula |
|
(2.9.2011 19:13:47)
Především upřímnou soustrast.
Zažila jsem. Je to už skoro 22 let, co mi zemřela maminka. Bylo mi 14 let a se smrtí se NIKDY nesmířím. Byla nespravedlivá, zlá a krutá. Odešel mi nejbližší člověk. I teď když to píšu, tak bulím. Je to jako včera. Čas nic nezhojil. Chybí mí stále. A moje děti jí nikdy neměli šanci poznat. Nedočkala se mých tanečních, maturity svatby, dětí (které by milovala šíleně), mých bolestí i radostí.... Často bych jí velmi potřebovala. Neměla jsem šanci říct jí tolik věcí.
Četla jsem tu, že po velké bolesti nejsou slzy. Neměla jsem je jen krátce po události. Pak jsem plakala šíleně, mlátila hlavou o podlahu, v hrudi jsem měla obrovskou bolest, která nepřestávala, v hlavě mi vířily myšlenky a prázdnota. Bylo to hrůzostrašné a divím se, že jsem se nezcvokla.
|
| Ecim |
|
(2.9.2011 19:26:20)
Insulo
|
|
| MarianaN |
|
(2.9.2011 22:20:57)
Ve 14 letech, to je fakt strašné
|
| Ecim |
|
(3.9.2011 20:41:50)
Insuliny příspěvky mě vždy hodně dojmou, protože já jsem ve 14 letech stejné tragédii unikla jen o vlásek.
|
|
|
|
| Leena+Michalka listopad 09 | 
|
(2.9.2011 19:27:05)
Cas trosku pomuze, me odesla maminka (ve veku Tveho tatinka) pred pul rokem a neumim s tim zit. Mam male dite, ale i to mi nepomaha, jakoby se ztratil smysl zivota. Hledam unik vsude mozne, bohuzel i spatnym smerem. Ja osobne premyslim o vyhledani odborne pomoci,ale nechci brat zadne prasky a nevim jestli mi jinak muze odbornik pomoci. Nejvice mi pomaha spoluzak, ktery je 2 roky bez tatinka. Vzdycky si pobrecime spolu a hned mi je o trosku lip. Snad nam cas pomuze, budme silni uz kvuli nim, koukaji na nas ....
|
|
| zerat | 
|
(2.9.2011 21:45:39)
Mariano, tatínek mi zemřel na srdeční záchvat (puklo mi srdce ) ve svých 54 letech-takže nečekaně a chvíli před operací srdce. Já jsem v té době byla v 5. měsíci s naší první holčičkou, ségra čekala druhého synka. Nemohla jsem tomu nějakou chvíli uvěřit, protože jsem je čekala za pár hodin, že s mamkou přijedou na víkendovou návštěvu. Tchýňka mi pak pořád opakovala do zblbnutí, že si mám uvědomit, že mrtvému nepomůžu, ale mám teď pod srdcem dítě, které potřebuje, abych byla v pořádku a netrápila tím ještě miminko. Samozřejmě jsem si to obrečela pořádně a do teď když si uvědomím, že moji holčičku (první vnučku o kterou hodně stál) nikdy neviděl; že moje dcerky přišly o suprového akčního dědečka... Občas sebe trýzním při koukání na videozáznam... Hold zemřel mi milovaný táta a byť jsem věřící a vím, že se s ním jednou uvidím... i tak to bolí, že už není. ALE... kamarádovi zemřel nečekaně tatínek a složil se z toho tak, že mu vynechaly ledviny. Už tuším rok nebo dva je po transplantaci jedné ledviny, která mu ale neslouží 100% - má dvě malé děti... Hele tohle za to nestojí! Takže máš-li opravdu problémy s padáním vlasů atd. zašla bych za nějakým psychologem ať Ti pomůže třeba medikamenty... aby ses rychleji dostala do normálu. Je to smutné, že nám umírají rodiče a často už je vrstevníci... ale o tom je hold život i když někdo má hold tu smůlu, že stojí v první linii, taky si často říkám, proč zrovna můj táta? Ale to ví, jen ten nahoře a věřím, že ví, co dělá
|
| MarianaN |
|
(2.9.2011 22:27:03)
Děkuji, i já se to snažím brát tak, že to tak bylo pro tatínka z nějakého důvodu, který neznáme, lepší. Bohužel i tak to bolí a bolí. Přála bych to zvládat lépe. Brečím málokdy, ale hodiny sedím a hledím, přemýšlím, nic nezvládám, jsem pořád unavená a bolavá - i fyzicky.
|
| kate |
|
(13.1.2012 17:57:38)
Mariano,
pred mesicem mi umrel tatinek. Pripadam si, jako bych se ocitla nekde uplne jinde. Zazivam stejne pocity jako ty. Jsem bezmocna, neschopna cokoli delat, snazim se na to nemyslet pri sledovani filmu nebo webu. Nejsem schopna se koncentrovat na uceni, je mi hrozne smutno. Chtela bych se te zeptat, jestli tobe je uz lepe, a jak se s tim vyrovnavas ty. Ja jsem totiz naprosto bezmocna. Je mi 18, a i kdyz vim, ze uz jsem dospela, tak se citim na takovou ztratu opravdu mlada... je to hrozne.
|
| MarianaN |
|
(3.5.2012 8:34:24)
Kate, upřímnou soustrast. Mrzí mě, že jsi musela také zažít takovou bolest. Já jsem o deset let starší než Ty, ale stejně si na tuto ztrátu přijdu mladá Ta bolest a problematické stavy stále trvají i po tolika měsících, ale už je to přece jen o trošku lepší... A věřím v další zlepšování. Přeju hodně síly, drž se
Já jsem na sebe v mnoha věcech tlačila a krutě se mi nevyplatilo. Musela jsem nakonec chtě nechtě tu bolest přijmout se vším všudy a pořádně si ji prožít, nepotlačovat, protože jinak jsem nebyla schopná jít dál
Přeju hodně síly, drž se
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Sportovní MikulášskáPraha 6 
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční Rybova mše na KuksuTrutnov 
Sportovní Mikulášská
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Vánoční Rybova mše na Kuksu
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)