maaf |
|
(1.2.2012 17:26:07) Já snad ani nevím, jestli jsme byli rodina, fyzicky ani psychicky jsem se nedotýkali, žádný obejmutí, mazlení, pohlazení. Naše vztahy byly nijaké. Máma nesnášela tátu, táta vůbec mámu neuznával, jen na sebe řvali nebo se nesnášeli mlčky, my dva s bráchou jsme jako děti měli myslím blízký vztah, byli jsme pořád spolu proti nim. Brácha pak nevycházel s mámou, já s tátou. Pak jsme přestali vycházet každý s každým. Teď vycházím já s mámou a máme si myslím hezký vztah, brácha je formální a vstřícný, nic blízkého. Takže do naší rodiny nepatřil vlastně nikdo. Každý tam byl tak nějak sám za sebe. Táta nosil peníze, máme se starala o nás a domácnost, a vztahy se tak nějak nepěstovaly, i když nás naši určitě měli rádi. Ve své nové rodině máme vztahy hodně blízké, jsme rádi spolu, zajímáme se o sebe, potřebujeme se "cítit", dotýkat.
|
Mapeon |
|
(1.2.2012 17:48:03) přesně tak to bylo i u nás, rodiče nás nikdy neobjímali, nikdy nám nedávali pusu, neříkali, že nás mají rádi, ani nechválily. Jen jsme pořád slyšeli, at hlavně neuděláme ostudu! Jsem z vesnice a našim hlavně záleželo na tom co si o nás myslí druzí. Z bráchama jsem v dětství vycházela dobře, ale výchova mých rodičů nás naučila, se o rodinu nezajímat a vždycky jen nadávat na ostatní členy rodiny, jak si ten život pokazili a že nic neumí. Táta nás jen poslední dobou štve proti sobě a pomlouvá. Máma je psychicky labilní. Já díky bohu mám přesně opačnou výchovu svých synů, manžel má úžasnou rodinu, která drží spolu a ve všem se podpoří a dávají si najevo, že se mají rádi a ta my naštestí vše vynahrazuje. Až díky nim jsem si naplno uvědomila, jak moje rodiče ač se snažili, tak rodinu absolutně nezvládli. Nic mi do života nedali, spíš naopak.
|
|
|