Girili |
|
(1.10.2013 0:19:43) Mam 85-iletou babicku. Zije sama v domku, jeji syn a dcera to k ni maji par kilometru, pravidelne ji navstevuji, resi s ni zdravotni peci, pomahaji ji s domacnosti, nakupy ap. Obedy ji vozi pecovatelska sluzba. Priblizne takto to funguje uz cca 2O let, co babicka ovdovela. Poslednich par let se ale babicka horsi zdravotne a posledni cca rok i psychicky. Prestava komunikovat, s navstevou temer nemluvi, sotva odpovida na otazky, obcas i trochu mimo. Telefonovat se s ni prakticky neda a neni to jenom tim, ze spatne slysi - nema zajem. Je apaticka, nic pro svoji zabavu nedela, na TV nekouka, radio neposloucha, knizky necte, neplete, ven odmita chodit, s pribuznymi sveho veku, se kterymi si driv volala, si uz nevola, navstevy ji netesi, ma vyhasly pohled, vetsi cast dne prospi, pusobi to tak, ze uz zivot vicemene dospava. K tomu se v posledni dobe pridalo castejsi motani hlavy, ktere se uz nedari kompenzovat leky, a s tim spojene pady. Vetsinou jsou vysledkem pouze podlitiny nebo odreniny, ale uz mela i zlomenou ruku a osteoporoza zranenim jen nahrava. V takovem stavu neprichazi v uvahu, aby byla pres zimu v domku sama, nebot by se pri padu nedovolala pomoci a v nevytapenych castech domu by mohla treba cestou na zachod i umrznout. Ke svym detem v soucasne dobe jit bydlet nemuze. K synovi to nejde vubec, k dceri minimalne pristiho pul roku take ne.
Rodinna rada vymyslela, ze by bylo vhodne prozatim zkusit na 3 mesice blizkou rehabilitacni lecebnu, zda by tam babicku jeste trosku fyzicky i dusevne "nerozhybali". Napad je to dobry, zdravotnicke zarizeni take, lekar to doporucuje, nebyl by problem ji prijmout temer okamzite. Ale babicka to odmita a ted prisla ta zmena: Posledni tyden babicka zazracne ozila: na vsechny pribuzne ted pusobi jako vymenena, usmiva se, komunikuje, sama od sebe zacina hovor, je v obraze, orientuje se v case a udalostech, zajima se o vnoucata i pravnoucata. Na posledni navsteve nam dokonce nabidla caj a vyborne domaci buchty(!), coz neudelala uz minimalne pul roku.
Mne ted viri hlavou myslenky: Je to skutecne zlepseni? Je clovek schopny se takto skutecne z niceho nic, bez nejakeho vnejsiho stimulu ci zmeny zlepsit nebo to v takove mire byt i jen hrat na rodinu jen v zajmu toho, aby nemusel z domu? Bohuzel me uz napadla i horsi varianta, na kterou se bojim i jen pomyslet - zda to neni kratke zlepseni pred necim horsim, mozna dokonce pred smrti? Je mi z toho uzko a nemuzu na to prestat myslet. Setkal jste se nekdo s necim takovym?
|
Suza007 |
|
(1.10.2013 7:45:29) máme v rodině opakovanou zkušenost, jak pobyt v nemocnici může starému člověku psychicky ublížit (jakkoliv to byl pobyt z fyzického hlediska nezbytný). starým lidem bývá prostě líp doma...
|
Girili |
|
(1.10.2013 15:35:10) To je sice hezke, ale u nas to proste nejde. Tohle neni LDN, je to zdravotnicke zarizeni, ktere zna, pracuje v nem cast rodiny, bydli pobliz, ambulantne tam jiz dochazela na rhb.
|
Suza007 |
|
(1.10.2013 15:52:36) Girili, já to chápu, že někdy není zbytí. Ale babička to asi nechápe a možná už není ani schopná to pochopit, že je to opravdu pro její dobro. Z jejího subjetivního pohledu to může být jinak.
|
|
|
|
Jana, 2/07+10/08+5/11 |
|
(1.10.2013 7:49:41) Vylekala se a to ji pudí k výkonu. Naše babička byla hodně zmatená, nepamatovala si vůbec nic, že byla v nemocnici měsíc a kousek po zlomenině krčku naprosto zapomněla, ale když se začalo mluvit o tom, že půjde do stacionáře, kvůli operaci tchýňky, která se o ni starala, tak to se jí v tom mozku nějak vypálilo a mluvila o tom neustále, nakonec tam nemusela, což byla neskutečná úleva. Ona už moc nezvládala, ale u doktorů vždycky zářila na všechny strany, nožky zvedala nahoru jak baletka, pochodovala ordinací s doktorem, že všichni nechápali, že doma je to jinak. Zemřela v létě v 92 letech. Uvidíte, jak to bude dál, ale nebylo by lepší, kdyby se někdo nastěhoval k ní?
|
Girili |
|
(1.10.2013 15:40:03) To bohuzel asi nejde. Obe deti jsou zatim zamestnane, bydli se svymi rodinami, dcera navic ted sama na neschopence. Ja vlastne ani neshanim reseni, na mne to neni. Jen se zamyslim nad tou zmenou v projevu.
|
|
|
Tizi |
|
(1.10.2013 9:06:06) U nás v rodině se to taky řešilo, babičce zemřel syn, který s ní bydlel v domku a ona už byla stará a měla zdravotní problémy, ostatní děti bydlely v jiných městech, v malých panelákových bytech, proto šla babička do domova důchodcu v místě jejího bydliště, kde vše znala - městečko, obchody, lidi, všichni doufali, že to bude v pohodě, bohužel nebylo, psychicky se s tím nevyrovnala. S dnešními zkušenostmi bych už starého člověka nepřesvědčovala, aby se přestěhoval pro své dobro, říkám si, že žít tak, jak je člověk spokojený je důležitější, než žít o pár měsíců déle.
|
Jana, 2/07+10/08+5/11 |
|
(1.10.2013 9:43:37) No nevim, nepřesvědčovala. Vezmeš si na svědomí, když se babičce něco stane? Naše babička v noci vstala z postele a zlomila si krček, ráno ji tam tchýňka našla, prochladlou neschopnou pohybu. Co by bylo, kdyby byla v tom domě sama, jak dlouho by tam ležela, zmrzlá, hladová, ve svých výkalech ? Ti lidi už nemají soudnost.
|
|
Tizi |
|
(1.10.2013 12:31:18) Jano, riziko, že se něco babičce stane, je reálné a jistě bych s ní o tom mluvila. I tak se ale přikládním k tomu respektovat její názor. Mé svědomí zatíži stejně tak, ne-li více skutečnost, že někoho nutím dožívat v podmínkách, které ten člověk považuje za nepřijatelné. Pro mě je značný rozdíl mezi žitím a přežíváním.
|
Girili |
|
(1.10.2013 15:42:42) Nastehovat se k ni asi ted nikdo nemuze. Mozna za pul roku, az se od jeji dcery odstehuje jeji dite s rodinou do sveho, tak by mohla jit k ni - par km daleko do mista a baraku, ktery zna. Tohle ma byt skutecne docasne reseni.
|
|
|
|
|