Změna v chování babičky

Mam 85-iletou babicku. Zije sama v domku, jeji syn a dcera to k ni maji par kilometru, pravidelne ji navstevuji, resi s ni zdravotni peci, pomahaji ji s domacnosti, nakupy ap. Obedy ji vozi pecovatelska sluzba. Priblizne takto to funguje uz cca 2O let, co babicka ovdovela. Poslednich par let se ale babicka horsi zdravotne a posledni cca rok i psychicky. Prestava komunikovat, s navstevou temer nemluvi, sotva odpovida na otazky, obcas i trochu mimo. Telefonovat se s ni prakticky neda a neni to jenom tim, ze spatne slysi - nema zajem. Je apaticka, nic pro svoji zabavu nedela, na TV nekouka, radio neposloucha, knizky necte, neplete, ven odmita chodit, s pribuznymi sveho veku, se kterymi si driv volala, si uz nevola, navstevy ji netesi, ma vyhasly pohled, vetsi cast dne prospi, pusobi to tak, ze uz zivot vicemene dospava. K tomu se v posledni dobe pridalo castejsi motani hlavy, ktere se uz nedari kompenzovat leky, a s tim spojene pady. Vetsinou jsou vysledkem pouze podlitiny nebo odreniny, ale uz mela i zlomenou ruku a osteoporoza zranenim jen nahrava. V takovem stavu neprichazi v uvahu, aby byla pres zimu v domku sama, nebot by se pri padu nedovolala pomoci a v nevytapenych castech domu by mohla treba cestou na zachod i umrznout. Ke svym detem v soucasne dobe jit bydlet nemuze. K synovi to nejde vubec, k dceri minimalne pristiho pul roku take ne.

Rodinna rada vymyslela, ze by bylo vhodne prozatim zkusit na 3 mesice blizkou rehabilitacni lecebnu, zda by tam babicku jeste trosku fyzicky i dusevne "nerozhybali". Napad je to dobry, zdravotnicke zarizeni take, lekar to doporucuje, nebyl by problem ji prijmout temer okamzite. Ale babicka to odmita a ted prisla ta zmena: Posledni tyden babicka zazracne ozila: na vsechny pribuzne ted pusobi jako vymenena, usmiva se, komunikuje, sama od sebe zacina hovor, je v obraze, orientuje se v case a udalostech, zajima se o vnoucata i pravnoucata. Na posledni navsteve nam dokonce nabidla caj a vyborne domaci buchty(!), coz neudelala uz minimalne pul roku.

Mne ted viri hlavou myslenky: Je to skutecne zlepseni? Je clovek schopny se takto skutecne z niceho nic, bez nejakeho vnejsiho stimulu ci zmeny zlepsit nebo to v takove mire byt i jen hrat na rodinu jen v zajmu toho, aby nemusel z domu? Bohuzel me uz napadla i horsi varianta, na kterou se bojim i jen pomyslet - zda to neni kratke zlepseni pred necim horsim, mozna dokonce pred smrti? Je mi z toho uzko a nemuzu na to prestat myslet. Setkal jste se nekdo s necim takovym?