Dajli |
|
(10.5.2015 0:13:55) Já jsem byla na ukončení ve 21. týdnu, problémy začaly v 18.tt. Ležela jsem na gynekologickém oddělení. Večer mi zavedli tyčinky na roztažení čípku, mám pocit, že mi na noc dali něco na spaní, ráno až kolem 10 - 11 hodiny jsem šla na vyšetřovnu a tam mi zavedli nějaký "balonek", který se roztažený čípkem dostal až do dělohy. Nic nijak moc nebolelo, ale strach jsem trochu měla. Připevnili mi náplastí na stehno asi hadičku z toho balonku a přesunuli mě na postel vedle vyšetřovny - dospávací lůžko po operacích myslím. Nevím, jaká látka v balonku byla, ale klasicky kapačku oxytocinu v ruce jsem neměla. Na lůžku mi začaly docela rychle kontrakce, teď si uvědomuju, že kapačku jsem vlastně měla... Primářka se mě ptala, jestli budu chtít případně epidurál, souhlasila jsem (první porod jsem měla císaře, nevěděla jsem moc, do čeho jdu). Ale zaslechla jsem, že říká sestrám, že kvůli injekci Fraxiparinu na ředění krve můžu dostat epidurál až v 7 večer. Tak to jsem si říkala, že to nevydržím A jinak, myšlenky na miminko už šly mimo, bolesti to předčily a asi jsem se to snažila vytěsnit, protože to bych se mohla taky zbláznit (stačil ten měsíc před potratem). Průběžně jsem krvácela, ale to už i doma, tělo už potrat začalo samo. Sestra mi pak píchla něco proti bolesti, ale nemám pocit, že by to nějak pomohlo. Byla jsem tam sama, měla jsem po ruce tlačítko na přivolání sestry, přes sklo na mě asi občas někdo mrknul. Zakrvácela jsem pak opravdu moc, přivolaná sestra zjistila, že mi ten balonek vypadl a zavolala doktorku (přišla už jiná doktorka, z porodního oddělení). Bolesti se o hodně zmenšily, jak byl ten balonek pryč. Doktorka zkonstatovala, že mě převezou na porodní a tam to dokončíme (její slova, byla děsná a chovala se ke mě, jako bych šla na potrat z vlastní volby). Nic víc mi neřekla, tak jsem nevěděla, jestli na porodním budu dalších x hodin, když primářka předtím mluvila o 7. hodině večerní nejdřív na epidurál, teď bylo nějak po 14. hodině. Při převozu se ještě sestry mezi sebou dohádaly, jestli pár kroků k porodnímu lůžku ujdu sama nebo ne, vyhrály ty gynekologické a dovezly mě úplně k porodnímu lůžku. Tak se pak ke mě porodní sestry chovaly opravdu hnusně, včetně dr. Doktorka mi na břicho dala sterilní látku a hukla na mě, ať na to laskavě nechytám, pak mi miminko z dělohy vytáhla. Nebolelo to, nic předem neřekla, ale cítila jsem, jak prochází tělíčko a hlavně hlavička. Nikdo se mnou předem neprobral, jestli chci dítě vidět, nebo ne. Já jsem bohužel naivně čekala, že se mě zeptají, ale ne. Doteď toho strašně lituji Měla jsem být asertivní a předem o tom mluvit. Pochopila jsem, že dr. přede mnou dítě tají, nesla ho v dlaních. Potom přišel anesteziolog a uspal mě, udělali revizi. Nějakou dobu jsem tam pak ležela po narkóze, přímo na porodním sále a slyšela, jak vedle někdo rodí. Byla jsem tam celou dobu sama, jen občas přišla sestra na měření tlaku, chtěla jsem se jí na něco zeptat a jen mi stroze řekla, že pak přijde doktorka. Potrat tedy trval jen od 11 hodin do cca 14. Předem tedy ještě ty tyčinky večer. Další KET jsem měla za 2,5 měsíce, embryo se ujalo, ale pak jsem zakrvácela a doma "potratila", vyloženě jsem zárodek vypudila, měla jsem křeče a pak jsem na vlastní oči viděla 1,5 cm váček. Pak okamžitě křeče přestaly. Měla jsem ještě další pokusy, 3, těhotenství vyšlo až za rok. Ale nemyslím, že bys musela čekat tak dlouho, já jsem měla ještě i jiné problémy... Je mi moc líto, čím teď procházíš, přeji hodně síly
|
Šeherezáda |
|
(10.5.2015 17:19:55) DAJLI: Ježíši to je příběh jak z hnusneho hororu To je šílený, co vše jsi musela prožít, krom už tak těžké ztráty miminka. Já doufám, že nic horšího už mě potkat nemůže, čím víc se to blíží, tím mám z toho větší hrůzu. Já tam tedy chci být sama, nechci ani při nástupu, aby tam se mnou manžel byl, je mi hrozně velkou oporou, ale jsem při něm proste víc naměkko, jeho péči si uziju ráda až doma. Ty jsi miminko nosila tak dlouho a už jsi věděla, že o něj přijdeš, já ho nosím navíc 6 dní a i to je hrůza. Aspoň, že maličká nekope, nedává mi alespoň vědět, že tam je, i když nemyslet na to se nedá.
|
Dajli |
|
(11.5.2015 0:32:38) Šeherezádo, žena vydrží vše, jak se říká Já jsem ten měsíc ještě pořád mohla doufat, že to dopadne dobře, ale je pravda, že v nemocnici mi naději nedávali, spíš vyčkávali. Čekali ještě na genetický ultrazvuk ve 20.tt, můj gynekolog se to snažil urychlit, abych získala dřívější termín. Ale dnem gen. ultrazvuku naděje skončila, na tu chvíli nezapomenu, čekalo se, jestli se mi doplní plodová voda, ale ne a mimiko navíc už zpomalilo svůj růst, bylo tam utlačené, objevila se nějaká cysta... MUDr. na gen. ultrazvuku byl moc empatický a přes tu smutnou zprávu na něj ráda vzpomenu, z ordinace jsem vycházela plnou chodbou se slzami. Při dalším těhotenství jsem si genetiku raději domluvila jinde, citově bych to asi moc nezvládla, vybrala jsem si také skvělého odborníka. Ještě ten den jsem jela do porodnice s žádankou, ale primářka chtěla, ať přijdu až druhý den ráno. No a doma jsme to s manželem moc nezvládli, nevím, ale docela jsme se chytli ani nevím kvůli čemu. Já jsem měla občas kontrakce a krvácela jsem, a do toho nepochopení manžela - asi už po měsíci ruply nervy, bylo to nanic. Tím chci jen říct, že každý to snáší a prožívá jinak, manžel o tom mluvit nechce, mně to naopak pomáhá... Asi bych ho u sebe v porodnici chtěla, možná ne při samotném potratu, ale staral se o našeho staršího syna. Ale máš pravdu, já jsem také statečnější, když jsem sama. Teď už máme páreček, k synovi přibyla dcera, bůhví, že mi na pohlaví nezáleží (i když teď si holčičku moc užívám ), ale věta od spousty lidí mě bodá u srdce - když říkají - to jste rádi, že máte páreček, že??? Jasně, neví a nemůžou vědět, že jsem přišla o chlapečka, a já jim to na potkání říkat nebudu... Přeji ti Šeherezádko moc sil, neboj, nebude to tak strašné, jen je to tak smutné
|
Šeherezáda |
|
(11.5.2015 11:33:52) Moc děkuji za podporu holky. Už to chci mít za sebou, za ten týden se to trosku uklidnilo, začínám se smirovat, jen už prostě nechci být těhotná s tímhle miminkem, nic neboli víc, než ho nosit pod srdcem, milovat ho a vědět, že si ho nedonosim, a ze si ho nikdy nebudu moct pochovat. Nechci ho rodit, a přesto musim :-( zároveň si moc přeji, aby další těhotenství vyšlo co nejdříve, nikdy nezapomenu, ale jako náplast na bolest je to to nejlepší.
|
|
|
|
|