magrata1 |
|
(27.5.2016 9:10:48) Když jsem četla knihu Děvčátko, které mělo rádo Toma Gordona, připadala mi poněkud přitažená za vlasy. Holčička na výletě s rodinou poodešla ze stezky se vyčůrat. Rodina mezi tím odešla. Holčičce se nepovedlo najít stezku, bloudila, hladověla, motala se kolem záchrany, pátrači ji nemohli najít, otočila se zpět kousek před výhledem na město.... A teď je na Novinkách toto http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/404703-turistka-zabloudila-v-divocine-nasli-ji-po-dvou-letech-s-denikem-ktery-si-psala-pred-smrti.html Fakt by mi nenapadlo, že se dá ztratit, když člověk udělá pár kroků od stezky. Já mám totální orientační nesmysl, bloudím i na stezce či v malé vísce. Proto nikam do přírody nikdy nejdu sama. Vím jistě, že bych zabloudila. A čůrám hned vedle stezky, nikam neodbíhám. Jinak bych dopadla stejně i v místním hájku. Chodíte sami do neznámé přírody? Zabloudili jste někdy?
|
susu. |
|
(27.5.2016 9:40:12) Ne úplně chápu, že rodina odešla, když šla holčička čůrat. My na sebe čekáme. Orientaci mám průměrnou, pár kroků zpátky trefím. Podle mapy nebo značky dojdu i několik kilometrů. Umím se zmást bez mapy, pokud jsem nedávala pozor - třeba směrem tam jsem šla s kamarádkou, zpátky sama - zjistím, že si to nepamatuju. V ČR většinou se člověk rychle najde, když už se ztratí, jsme dost hustě osídlená země. Tohle může být jinde dost horší.
|
Tizi |
|
(27.5.2016 9:48:16) Susu, to děvčátko, to je Kingův román, to není skutečný příběh. Ale ta turistka, která zabloudila v Apalachských horách mě taky zarazila, protože mě rovněž přijde divné, jak někdo může zabloudit, když si jen odskočí se vyčůrat, no, asi šla paní hodně daleko... Já jsem jako starší dítě ráda chodila na průzkumné výpravy kolem naší chaty v Beskydech, často i hodně daleko, různými roklinami, lesem a na malé mýtiny, bavilo mě to. Nezabloudila jsem nikdy. Párkrát se nám stalo, že jsme šli na výlet podle turistické značky, ne úplně dobře značené, kde na rozcestí značka chyběla a sešli jsme z cesty, ale nikdy nic dramatického, zase jsme se našli.
|
susu. |
|
(27.5.2016 10:00:39) Ono Amerika je země, kdy je to zrovna jinak, je tam fakt spousta velkých vzdáleností a možností bloudit. Ale teda musela jít čurat daleko, když se nedokázala vrátit na cestu, to si měla domluvit, a´t na ni počkají a volají. Já se jako dítě také s kamarády potulovala po celém velkém okolí naší chaty, ale tam platí ta osídlenost, takže bychom se sice asi prošli, to o, ale nakonec bychom došli do vesnice.
|
Kudla2 |
|
(27.5.2016 10:13:23) Tak na ni neměl kdo čekat, byla tam sama.
|
susu. |
|
(27.5.2016 10:28:26) Tak to udělala dost blbost.
|
|
|
|
|
|
simiki+koťátko 03/07 |
|
(27.5.2016 10:07:24) Můj orientační smysl je v háji, kdekoliv kdykoliv zabloudím, i když se předtím dívám na mapu a vyjedu na kole, vždy odbočím špatně.
|
|
breburda71 |
|
(27.5.2016 10:14:27) Magráto, to jsem si přesně říkala, když jsem tu knížku četla!! A dneska koukám jako blázen..evidentně v Maine je možný zabloudit úplně natvrdo a stačí chvilka..
|
|
Slonisko |
|
(27.5.2016 10:47:35) Já se ztrácím snadno, když se nesoustředím tak automaticky odbočuju na špatnou stranu. A když je terén nepřehledný tak je to hned, takhle jsem ztratila manžela v lese na pasece a taky jsem zabloudila v kapradí. Nejdrsnějc se nám podařilo zabloudit i s manželem, malejma dětma a kamarádkou v anglii na blatech. Neměli jsme moc oblečení(moje chyba), pršelo, začínalo se stmívat a bylo nám jasný, že když půjdeme špatným směrem tak před náma bude prudký sráz a minimálně 30 km do civilizace. Zachránil nás úplně prťavej kompas na batohu - zvolili jsme správný směr a s posledníma zbytkama světla jsme došli na stezku, po který jsme se pak dostali k autu.
|
|
Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(27.5.2016 11:47:01) Holčička, která měla ráda Toma Gordona je moje oblíbená knížka (stejně jako vlastně všechno od Kinga) a to zabloudění plně chápu, ono stačí vydat se do míst bez turistických značek - třeba v brdech se dá taky bloudit i pár dní, díky tomu, že to byla vojenská oblast... a když se kouknu na mapy maine, věřím, že je to raz dva... jinak jako dítě jsem se ztratila v německu na pláži, sbírala jsem si mušličky a párkrát se otočila a zapomněla, ze kterého směru jsem vyšla (bylo mi asi 5)... německy jsem neuměla a čechy jsem dlouho žádné nepotkala, až víc než po třech hodinách jsem narazila na čecha a ten mě odvedl ke stráži (dodnes nechápu, proč mě tam neodvedl někdo z těch němců - plačící dítě, očividně bloudící po pláži)...
|
|
Vítr z hor |
|
(27.5.2016 11:49:31) Jo, zabloudila jsem ve stredoamerickem pralese. Mohla jsem si za to sama, stval me rev americkych turistu, tak jsem se vydala sama pralesem k jedne vzdalenejsi pyramide. V tu ranu jsem se ztratila. Nasla jsem se az za 3 hodiny, kdy prijela dalsi vyprava rvoucich Americanu a ja jsem nastesti bloudila v kruzich porad na stejnem miste. K tomu tam velmi efektne porvavaly opice, ktere jsem pokladala za jaguary, kteri mi jsou na stope
Pikantni je, ze kdyz jsem do toho pralesa lezla, pripojila jsem se k Argentinci, ktery vypadal, ze ma orientacni smysl. Pozdeji mi ale jeho znami rekli, ze dotycny se v tomtez pralese ztratil v noci a bloudil az do rana Pokud ale vim, zadne mrtve turisty tam nikdy nenasli.
|
Filip Tesař |
|
(27.5.2016 12:01:35) V Brdech je na většině území vojenskýho prostoru, díky tomu, že to byla vojenská oblast, spousta kvalitních stěrkovejch cest a asfaltek. Tam bych to na několik dnů neviděl, ale mimo ten vojenskej prostor, směrem na Hřebeny, se bloudit dá, klidně třeba den, ale i tam jsou cesty a turistický značky. Přijde na to, jestli chce člověk dobloudit někam k lidem, nebo třeba najít zpátky svý auto
|
Vítr z hor |
|
(27.5.2016 14:16:49) Brdy jsou v pohode, staci jit s kopce nebo podel potoka a clovek je za chvili venku. Horsi jsou nezakryty hluboky diry ve vojenskem prostoru okolo Valdeku, tam muze clovek nekam zahucet a tezko by se dostaval ven.
|
|
|
|
Filip Tesař |
|
(27.5.2016 11:57:26) Jo, bloudil jsem mockrát, ale u nás je to sranda. Nejlepší zážitek byl na samým konci 80. let, kdy jsem si k pokusu o získání indiánský vize vybral kopec ležící na Šumavě v pohraničním pásmu. Nahoru vede mnoho cest do jednoho bodu, seshora se mnoho cest rozbíhá do mnoha bodů. Ráno jsem scházel trochu jinou trasou, než jsem stoupal večer, měl jsem akorát bederku, byl jsem bosej, s dlouhejma vlasama a indiánskou dýmkou a pytlíkem na tabák v ruce. A octnul jsem se v neznámý krajině, na úplně jiným konci, než jsem měl v křoví schovanej batoh. Pamatoval jsem si akorát, na který zastávce jsem vystupoval.
Dva pohraničníci, který tam hlídkovali, na mě čuměli a čuměli a na mou otázku, kterým směrem že leží ta zastávka (od ní už bych batoh našel) se zmohli jen na protiotázku: "A občanku asi nemáte, co?" Protiotázka to byla jenom řečnická, nějak jim asi nedělalo dobře pomyšlení na to, že by mě předvedli před velitele. Utíkat přes dráty jsem očividně nechtěl, byl jsem jen blázen. Ukázali mi směr, otočili se zádama ke mně a pevným krokem vykročili pryč, v naději, že se ztratím a už se neukážu.
V Americe jsem nebyl (ale diskuse pod článkem je celkem poučná, jak co se týče americkej či kanadskejch lesů, tak americký prudérnosti při čurání ). Máme příbuzný ve středním Švédsku a tam začíná les přímo za městem, hned za cedulí "Linköping". Teta, co se tam provdala, poučovala každýho z rodiny, ať si nezahrává, že zabloudit se dá snadno a hned, les bez živáčka skoro na všechny strany, navíc placka - není moc nahoru a dolů a potůček, kterej u nás teče do nejbližší vísky, se může o x kilometrů dál vlejvat do neznámýho pustýho jezera.
Fatálně zabloudit se dá už na Slovensku, v Rumunsku, v Chorvatsku... V Šar Planině si touhle dobou (konec května) vyšlo před lety pár makedonskejch turistů na vejlet, bylo vedro, tak v kraťasech a tričkách, byli jen pár kilometrů od vesnice (a zas tak pustý to tam není, je to sice pastevecká, ale odedávna, od starověku, v podstatě kulturní krajina až do nejvyšších poloh, protkaná stezkama). A hádejte co? Vsadím se, že neuhodnete.
Zmrzli. Krupobití, prudký ochlazení, promokli do modra na kost, neměli sílu dovlíct se k lidem. Nekecám, je to čistá pravda, jsou o tom policejní záznamy. A stačilo mít s sebou suchý triko, ponožky a svetr...
|
Lexi. |
|
(27.5.2016 12:18:37) Filipe , historka nyní k popukání, ale v tu chvíli ti asi nebylo dobře po těle, že?
|
Filip Tesař |
|
(27.5.2016 14:12:12) Bylo mi sedmnáct, svět ležel přede mnou, nic jsem si nepřipouštěl.
Ještě lepší je historka kamaráda, kterej o něco dřív vyjel taky v sedmnácti o prázdninách taky na Šumavu. Vystoupil potmě z vlaku (rychle a tajně, na některejch zastávkách vystupovalo jen pár důkladně politicky kontrarozvědně prověřenejch místních a vojáci místní posádky vracející se z opušťáků, každá neznámá osoba byla po spatření prověřenejma místníma nahlášená a odvezená k výslechu) a nabral směr do lesa. Šel a šel a když byl dost hluboko v lese, ustlal si a usnul.
Ráno ho budí podivná tíha na prsou a vlhko v obličeji - služební vlčák opírající se mu předníma o hruď a dýchající mu do tváře. Po otevření očí koukal do namířenýho samopalu. "Tak deme, mladej!" Spal asi dva kilometry od drátů... Na posádce: "Tak jenom na vandr, jo? No, zavoláme domu." Maminka, nic netušíc, řekla do sluchátka na otázku, jestlipak ví, kde má syna: "No říkal jenom, že jede někam na jih a dlouho se nebude vracet!"
Nakonec uznali, že se chtěl fakt jenom podívat na Šumavěnku a poslali ho eskortou do Prahy. Eskortující záklaďáci se s ním v Písku dohodli, že už dojede sám a oni si udělaj neveřejnej opušťák.
|
Vítr z hor |
|
(27.5.2016 14:30:33) "No říkal jenom, že jede někam na jih a dlouho se nebude vracet!"
To mi pripomnelo lehky OT: Svagrova posilala dve samotne deti (cca 10 let) letecky do UK na prazdniny ke znamym. Tehdy sedeli v Ruzyni Britove a kazdy cestujici musel na pohovor, co ze chce jako v UK delat. Svagrova se vytasila se zvacim dopisem znameho. Urednikovi se to nezdalo. A co ze ma pry znamy za job? Svagrova si zaboha nemohla vzpomenout na jeho radne zamestnani, vybavila si jen jeho volunteering pro policii: "Hleda na internetu detsky porno!"
|
|
|
|
|
|