Re: Děvčátko, které mělo rádo Toma Gordona

Ale já nic nesrovnávám. Já jen nechápu, proč někdo leze tak daleko od stezky, že ji nenajde. Já buď čůrám hned u chodníku nebo se rozhlídnu, zalezu 2 kroky mezi keře, otočím se čelem vzad- čumím na cestičku a čůrám. Předpokládám, že v lese v Maine není provoz jak na Václaváku a když nemám parťáka, tak bych se i u cestičky vykadila a exkrement listem odfrkla do keře (nás vždycky varovali, ať se nepouštíme sami do přírody, že když se jeden zraní, druhý mu buď pomůže nebo zavolá pomoc). Paní je mi líto, já jsem schopná zabloudit kdekoli. Manžel si vždycky myslí (i po 20 letech, co jsme spolu), že ho zkouším nebo si dělám prču. Jakmile je rozcestí, vydám se blbě. Když se zarazím a řeknu si, že já bych šla vpravo, tak určitě je správně vlevo, nabeton jsem chtěla jít dobře původně. Bloudím i v našem městě, které mám projeté milionkrát. Jezdím třeba 10 min., přitom kdybych nebyla mimoň, jsem tam za minutu. A jednou jsem po velké kalbě zoufale jezdila 4 hodiny metrem a nemohla se trefit na správnou stanici No a právě proto bych sama nikdy nikam nešla a už vůbec bych nepoodešla ze stezky.