rišulka |
|
(15.3.2017 22:06:28) Jak vidno, žádné změny, jen keců plná pr.. Po téměř deseti letech! Tehdy akutní císař v pátek večer, nad ránem mě budila sestra a nutila do sprchy, motala jsem se, omdlívala, stejně mě šoupli na normální pokoj - kde se zrovna balily dvě matky s dětmi vedle sebe. Pak jsem tam byla dvě hodiny sama a čučela do stropu, bylo mi zle, bála jsem se hýbat, dýchat a myslet. Pak přibyla paní, co měla prcka na intermedu se žloutenkou, furt se koupala, krémovala a malovala.. Za mnou dvakrát přišla sestra učit mě odstříkavát, o miminku nic nevěděla. Až o půl jedné přijel muž, on mi řekl, že kluk žije, že je krásný a že je maličký. Posadil mě na vozík, vyvezl do druhého patra a ukázal mi ho. Dodnes jsem mu vděčná, nevím, jak bych to sama ustála - možná to tak vidím zpětně, ale byl to hrozný stres..
Domů mě poslali po pěti dnech, v úterý, vůbec jsem nechápala, co tam mám dělat, po dvou hodinách převalování v posteli jsem fičela zpátky za ním - a tak každý den, od rána do večera. Tři měsíce. Stála jsem u inkubátoru a koukala jak do akvária, do náruče mi ho dali až po třech týdnech, balík v zavinovačce, byl mu vidět sotva nos. Taky jsme tehdy bydleli u nemocnice, celé noci jsem čučela na špitál a čekala na ráno. Nevím, jaká byla tehdy práva, ale lůžka nebyla a nejsou dosud (v nemocnici na podzim 2015 jediný pokoj pro matky s dětmi obsazený, byla jsem osm dní na křesle u postele). Doufám, že už je to jinak, už jsou organizace, skupiny, které pomáhají, dětem i maminkám, zrnka a tak. Jela jsem tam v letních šatičkách, domů jsme jeli s prvním sněhem..
|
K_at |
|
(16.3.2017 8:14:53) Risulko, desny desny. Kdyz si vezmu, ze mama se mnou byla v Jilemnici x tydnu a to bylo pred skoro 40 lety.....
|
Dari79 |
|
(16.3.2017 10:29:35) Tuten... já ti napíšu, jak to bylo před těmi 6ti lety v Brně na Obilňáku...
Dítě jsem měla na JIP 14 dnů. Já byla po porodu hospit. od neděle do pátku (vybrečeno prodloužení o dva dny). Ten první týden, to bylo v pohodě, u inkubátoru na JIP samozřejmě (podle nich) být nemůžeš, ale jsi v pokoji na druhém konci chodby, chodíš tam s odstříkaným mlíkem, můžeš vždy pobýt u inkubátoru (třeba 20 minut), po obědě tam můžeš být nějaké ty tři hodiny v kuse.
V pátek mě propustili z nemocnice bez jakýchkoli možností nabídnutých. Pokoj pro matky je, ale je tam tuším 6 lůžek (možná 8, ať jim nekřivdím), přednostně se přijímají matky kojící těch dětí, které jsou nejblíž k propuštění, tedy třeba na poslední týden pobytu. Tj. já s děckem čerstvě narozeným a jenom odstříkávající mlíko (dítě samozřejmě krmené sondou) absolutně bez nároku. Žádná ani placená ubytovna není. Týden jsem dojížděla denně z domova, pak jsem týden bydlela u kamarádky, pak jsem si (děkuji té milé paní) sehnala pronájem na měsíc 10 minut pěšky od nemocnice, nechtěla ani nájem, stačilo jí zaplatit inkaso na ten měsíc (tj. stálo mě to asi jen 5000). Na IMP jsem pak chodila z toho pronajatého bytu 2x denně, dopoledne, pak "domů" na oběd, odstříkání mlíka, chvilku pauza, pak odpoledne zas tak na 2-3 hodinky. Na IMP už to bylo trochu lepší, dítě na postýlce, byly tam i křesílka pro maminy, tj. tam už se dalo pobýt dýl (akorát že "návštěvy" i matek na celý den byly zakázané - i když charta práv dětského pacienta tam taky visela, ale prostě se nerespektovala). Sestry se tvářily dost nasraně, dkyž jsem tam chtěla zůstat dýl a vzhledem k tomu, že mají nad dítětem i tebou velkou moc, tak člověk má prostě strach je naštvat. Může to znít s odstupem směšně, ale já se fakt bála, že mi dítě "zabijou", když budu "neposlušná" - ono stačilo přijít o pár minut později k ječícímu signalizátoru, že... Ono, když ti dítě přestává dýchat 2x za hodinu třeba, nebo i častěji, hrozí jakákoli infekce, krvácení a všechno možné, musíš se prostě spolehnout na ty, co se o to dítě starají, že nic nezanedbají. Já racionálně chápu, že je to blbost, ale kdo to nezažil, tak to prostě nemůže pochopit - ten strach, tu hrůzu o kilové děcko, o to, co ti řeknou, když přijdeš...
No, a teda z těch 7mi týdnů, co jsme tam po porodu byli, jsem posledních 10 dnů byla přijatá (vybrečela jsem si přijetí už v pátek, chtěli mě vzít až v pondělí, tj. místo posledních 7mi dnů jsem tam teda byla 10). To ponížení cítím doteď - to, že chodíš brečet za vedoucí sestrou (či co to bylo za funkci), jestli opravdu by se nenašlo UŽ místo... Ono totiž, od okamžiku, kdy mě přijali zpátky, jsem mohla za dítětem chodit 6x denně (nejen 2x).
Dodnes nechápu, že na oddělení, které prostě nedělá nic jiného, než ty nedonošence, dělají to celá desetiletí, nemají sebemenší empatii pro pocity té matky. Kurnik, všechny se cítíme podobně, totálně mizerně z celé té situace a oni jenom zatloukají hřebíčky. Přitom víš, že třeba v tom Hradci to prostě šlo a jak tu píšou jiné, i jinde jim to umožnili, být celou dobu v nemocnici s dítětem. Samozřejmě - spádovka pro celý kraj - tj. je jasné, že jsou tam matky zdaleka, my si nevybrali, kde budeme rodit, prostě jsme museli tam a fakt "nutit" matku týden po porodu, s děckem na JIP, aby denně jezdila tam a zpět, je prostě zrůdnost. A argument, že nejsou lůžka, je sice možná pravdivý, ale Kurnik, desetiletí je to furt stejný. Vybírat prachy za nadstandard, za přítomnost otce u porodu atd., to jo, ale investovat je třeba zpětně do zlepšení podmínek, to teda nee. Fakt na tom JIP nebyla ani blbá místnost na odstříkání mlíka. Jednou mě jedna sestřička dovolila odstříkat mlíko v pokoji pro sestry... To mlíko jsem stejně nemohla hned odevzdat, protože "nebylo sterilní".
Nechci vypadat nevděčně, dítě mi vypiplali, nemá žádné negativní následky, je to normální zdravý kluk, ale to neznamená, že se na tu zrůdnost dá zapomenout. Pak jsme tam po asi třech měsících šli na rizikáč do poradny (jako na kontrolu) a jak jsme tam vstoupili do té budovy, mě se normálně udělalo fyzicky špatně a musela jsem si tam sednout, abych se nesložila. Od té doby jsem tam nebyla a snažím se vyhýbat i jízdě kolem té budovy.
|
|
|
|