Anna Veselá |
|
(24.11.2017 16:41:23) Připadám si strašně osamělá. Naproti tomu ovšem skoro nikdy nejsem sama, což bych prozměnu uvítala - už jen kvůli odpočinku, soukromí, vyčištění si hlavy atd... Jenže to nehrozí, jsem takřka nonstop s dětmi, když ne se všemi najednou, tak aspoň s některým z nich, a občas už mi to leze na mozek. Nemám si ani s kým popovídat - tedy s někým na své věkové i mentální úrovni, děti nepočítám... Není s kým sdílet, jít se projít, vypnout a odpočinout od každodenního kolotoče povinností... Čas jen tak pro sebe samotnou taky neexistuje a já si poslední dobou přijdu ze všeho strašně vyhořelá. A do toho to hrozné vnitřní osamění. Jak to překonat?
|
Anna Veselá |
|
(24.11.2017 16:59:12) Valkýro, ten virtuální svět je právě to jediné a asi poslední, co zbývá, jenže... Co z toho? Tak nějak mě to nenaplňuje, či jak to říct... Prosedět život na internetu... Jako jo, občas, fajn, člověk napíše, poplká, dobrý... Ale pořád... Kde je reálný život? Připadám si občas uvázaná jako pes u boudy, u všech povinností. A není nikdo, s kým se podělit nebo promluvit.
|
|
Z+2 |
|
(24.11.2017 17:04:23) Vyraž s kamarádkama na něčí chatu a tam si povídejte celou noc. Pokecej s kýmkoliv třeba když čekáš na dítě na kroužku. Buď aktivní a zapoj se do dění v okolí a zjistíš, že sama nejsi. Zavolej mamince a otevřeně si promluvte. Vzpomeň si na kamardáky ze školy a některou kontaktuj. Jinak řečeno vyviň aktivitu a život ti to vrátí. Pro Val to platí ještě víc, ale tam je to už asi zbytečné psát.
|
Anna Veselá |
|
(24.11.2017 17:08:20) Zetko, pokecat vyloženě s kýmkoli zase neumím, jsem dost introvert a cizí lidi si k sobě zrovna nepouštím. Kamarádky sice mám, ale já se s nimi jen tak nikde nedostanu, kolikrát ani na blbou vycházku po městě, natož někam sama na chatu - protože děti... Maminka mi tento měsíc umřela. Jo, dokud žila, to bylo něco jiného, byla upovídaná, veselá, bezprostřední, mohly jsme si kdykoli zavolat a všechno říct... To už teď není... A ta máma právě strašně chybí
|
Anna Veselá |
|
(24.11.2017 17:14:55) Jo, to je... Ta díra po ní je děsivá, prázdnotu po mámě nikdy nikdo nezaplní...
|
|
|
Z+2 |
|
(24.11.2017 17:17:27) To se omlouvám a upřímnou soustrast. Právě vzít děti a s kamarádkama vyrazit na nějakou chatu. Zima je na to dobrá. Já takhle s kamarády nebo kamarádkami trávím tak třetinu zimních víkendů. Samozřejmě s dětma. Ale chápu, že po ztrátě blízkého člověka je ten pocit opuštění a osamění intenzivnější, ale pořád platí doporučení aktivně někoho na sdílení hledat. Je jedno kde.
|
Anna Veselá |
|
(24.11.2017 17:24:06) Víš možná je problém i v tom, že neumím až tak moc sdílet jen tak s někým, otevřít se jen tak někomu (tady v anonymitě diskuzí je to zas něco jiného), a proto hledat někoho čistě na to "sdílení" je pro mě trochu bizarní představa. Jak říkám, kamarádku mám, leč ta je zatím bezdětná (a jako člověku milující svůj klid jí jde z mých tří dětí občas hlava kolem) a s tou se sice scházím, ale prostě pořád v tom jsou ty děti. Možná by mi i pomohlo, kdybych od nich měla občas oddech a čas vyloženě jen pro sebe, načerpat a jet dál, ale ten nemám a pak si kolikrát přijdu úplně vyprahlá a vyhořelá.
|
|
|
|
Hr.ouda |
|
(24.11.2017 17:25:05) Takže ty truchlíš
to není o "zvládání" , to nejsou nejaké bežné pocity osamělosti, které zná hodně z nás, ty procházíš fází truchlení a to se nějak uměle přebýt /zkrátit nedá a hlavně nemá
Dokud to není chorobné a chonické, tak to nech plynout, buď na sebe hodná
|
|
|