| cvrček + 6 | 
 |
(11.1.2026 8:29:10)
Zdravím skupinku,
třeba někdo poradí... Máme v širší rodině 27-ti letou slečnu. Od přibližně čtvrté třídy byla na domácí škole (z důvodu časté nemocnosti), do kolektivu nijak moc nechodila. (Ostatní dvě děti v rodině také, ale ti zvládli nastoupit na střední školy a normálně fungují.) Slečna po základní škole nastoupila na střední, denní studium. Opět časté absence kvůli nemocnosti, když hrozilo neklasifikování, otec našel střední školu takovou, kam nemusela denně docházet (soukromou). Podobným způsobem zvládla i vysokou, kterou protahovala co nejdéle. Většinu času svého života strávila doma. Doma, myslím, vcelku funguje a fungovala, hodně pomáhala s mladší sestrou (mají mezi s sebou rozdíl asi jedenácti let). Když studovala vysokou, měla k tomu malou brigádu - objížděla supermarkety a starala se o několik značek (Bohemia, Opavia,....), aby bylo doplněno... To zvládala. Nevím proč, ale už to nedělá. Taktéž prý byla schopná jít na jeden den mezi úplně cizí lidi a dělat číšnici na nějaké akci. Má malou brigádu, ale pouze online.
Ona sama svůj problém popisuje tak, že není schopná navázat s někým delší vztah - hlavně teď tedy myšleno pracovní... Dokáže si představit, že by třeba měla sama nějaký stánek s prodejem jídla, ale musel by být její, nesmí mít šéfovou.... Praktické zkušenosti samozřejmě nemá, ale má pekařský kurz. Rodiče nejsou úplně chudí, mohou si dovolit za ni teď platit zdravotní a sociální, nicméně tak bohatí, aby jí jen tak koupili stánek na zkoušku, jestli jí to půjde, to zase nejsou.
Rodiče by strašně rádi, aby šla do práce a následně se osamostatnila, ale řekla bych, že zbožné přání už dávno nestačí. Holčina je stále více odtržená od reality, např. si možná ani neuvědomuje, že za ni matka musí hradit zdravotní a sociální... Ráda by se odstěhovala (i rodiče by byli rádi) a v klidu čeká, že rodiče jí domek koupí... Vůbec neřeší, jak bude hradit třeba energie...
Ráda také hromadí věci, nic nechce vyhodit, nebo i někomu dát... I svoje staré hračky nebo miminkovské oblečení...
Moje rada zněla, aby ji vzali k psychiatrovi a ten pak třeba řekne, kam dál... Holčina odmítá kamkoliv jít (jako k doktorovi), rodiče neví, jak ji tam dostat, je vlastně dávno dospělá....
A konečně můj dotaz - co s ní? Co byste poradili - jak řešit takovouhle situaci? Je třeba nějaký psychiatr, který je ochoten za klientem dojít domů? Rodiče to dle mého prostě nějak nechávají "vyhnít", což je na vlastně hrozné, vždyť jí utíkají nejlepší léta života....
|
| Dari79 |
|
(11.1.2026 9:54:48)
Jo, je to zoufalství.
Znám 2 takové případy, jeden reálně a jeden na mě občas vyskakuje na facebooku.
ani jeden nemá řešení.
1. (reálný) holčina ani nedodělala střední, protože matka na ní tlačila (aby chodila do školy, učila se, pomáhala doma) - rozjelo se to za covidu, po covidu už prostě měla problém vrátit se do reality. Utekla z domova k příteli (už měla 18), střední nedodělala. Nebyla "schopná" ani zajít na ÚP, zaevidovat se, požádat o dávky, o práci nemluvě. Když jí "systém" donutil, tak si zašla na psychiatrii, byla i měsíc hospitalizovaná. Po propuštění jí doporučili stacionář, pokračovat v léčbě, vykvákla se na to ("nebyla schopná"). Oficiálně byla evidovaná na psychiatrii, měla jíst i nějaké léky, nejedla je, na kontroly nechodila. Živí ji přítelova rodina ("moje vlastní byla hrozná, oni mi aspoň rozumí"). Požádala o ID - snížená pracovní schopnost jen o 10%, takže jí ho nepřiznali... Co bude dál, těžko hádat. Co by s ní bylo, kdyby se rozešli, těžko hádat. Posledně ji "systém" donutil jít zase na psychiatrii, protože ta původní psychiatrička "trvala" na to, aby k ní chodila pravidelně, našla si on-line soukromou. V PN ofic není - to by musela chodit na ty kontroly. Dávky nepobírá - to by musela něco vyřizovat. Na ÚP není (takže za ní neplatí stát zdravotní) - to by ji nutili hledat si práci a pravidelně chodit. Její ofic. diagnóza je hraniční porucha osobnosti.
2. virtuální případ je holčina, která je asi víc kompatibilní se systémem, má i ID. Živí se (krom ID) zřejmě právě tím natáčením videí na internet + asi z dobrovolných příspěvků od těch sledujících.
Tady nemáš co poradit. Pravda je jediná - nějakou poruchu mít bude, kdyby se léčila, bude jistě s normálním životem dospělého člověka kompatibilnější. Jak donutit dospělého člověka se léčit, na to se mě okolí ptá často (ať už je to psychika, alkoholismus...). No, blbě. Na někoho působí tlak (musíš, nebo...). Na někoho působí přemlouvání a zařízení všeho (už jsem tě objednala, odvezu tě tam, prostě tam jenom půjdeš a zkusíš to). Na někoho ty peníze (nemocenská, důchod, dávky...). Na někoho nic.
Fakt je, že ti rodiče jsou často podstatně zoufalejší, než ten člověk sám - ten je vlastně často spokojený tak, jak je. Rodiče vidí ten "ztracený potenciál", to "nenaplnění představy o tom, jak bude dítě vést šťastný, spokojený, samostatný dospělý život - muž, děti, dům/byt, dobrá práce"...
Na tu terapii on-line chodí holka č. 1 sem https://adicare.cz/
tj. třeba by to mohl být dobrý první krok (je to teda placené, samozřejmě).
|
| Fern |
|
(11.1.2026 10:52:40)
K tomu bodu 1) - a kde bere prachy na psychiatra?
Asi co nevidet bude tato rodina poctena navstevou exekutora,ale to bud nevi nebo jim to nedochazi,no vyjde to nastejno.
|
|
| cvrček + 6 |
|
(11.1.2026 11:25:13)
Moc díky za odpověď...
Přesně, jak píšeš, holce to vlastně vcelku vyhovuje, jako radši by vlastní bydlení, ale takhle teplo jí je, jídlo taky má, z brigády má nějaké malé peníze, rodiče sice občas asi prudí, ale čím déle to trvá, tím prudí méně, ona má svůj klid, svůj svět... Otec to už celkově asi moc neřeší, matka zase nemá sílu říct (a případně dokonat), že když to nezačne řešit, tak ji z baráku vyhodí...
Ten adicare jim doporučím, díky za to...
A jinak Tě moc zdravím, takhle po letech
|
| Ropucha + 2 | 
|
(11.1.2026 11:48:24)
Rodiče nemají "prudit", to nikam nevede.
Ten člověk evidentně neví, jak má změny udělat, nemá k tomu motivaci, odhodlání, sílu atd..
Potřebuje s tím pomoci, ne výčitkami a pokyny "měl bys...", ale vysvětlením situace a praktickou radou, co přesně udělat.
Ideálně to mělo probíhat postupnými krůčky od dětství, v sedmadvaceti už je problém celkem hluboký, žije-li člověk stále ve svém světě mimo realitu. A rodiče mají málo pák, jak ho k něčemu přimět.
V dnešní době není problém pracovat bez šéfa, ale k tomu je ideálně třeba směřovat s předstihem, výběrem vzdělání, kvalifikací, získáváním
zkušeností...
Nevidím pro rodiče mnoho jiných
možností, než rozhovor s dcerou bez výčitek, ale směrem ke společnému hledání konstruktivního řešení, jak se postavit na vlastní nohy. Třeba i s odbornou pomocí. Pozdě, ale lépe než nikdy.
|
| Dari79 |
|
(11.1.2026 12:20:23)
"Ten člověk evidentně neví, jak má změny udělat, nemá k tomu motivaci, odhodlání, sílu atd..
Potřebuje s tím pomoci, ne výčitkami a pokyny "měl bys...", ale vysvětlením situace a praktickou radou, co přesně udělat."
Ani to není tak jednoduché...
Teď jsem třeba mluvila s mladou ženou, která je naprosto mimo... Má malé dítě (otec nezapsaný, neplatí), bydlí v azylovém domě, nepobírá krom plateb na to bydlení ani žádné dávky. Reálně jí na jídlo a tak posílá peníze současný přítel, který s ní ale nežije a ani se nejeví, že by si ji nastěhoval k sobě. Dítě chodí do školky. Ona - není ani na ÚP (překvapená, že jí narůstají dluhy na zdravotním), nepobírá tedy ani žádné dávky (živ. minimum, přídavek na dítě...), neplatí poplatek za odpad (ani za sebe, natož za dítě)... "Jí to nikdo neřekl". 2 hodiny jsem s ní seděla. Sepsala jsem jí seznam toho, kam má zajít, zavolat, na co se kde zeptat... Nevěřím, že jsem byla první - v tom azylovém domě mají sociální pracovnici + na městě... On jí ten způsob života v podstatě vyhovuje. A jsem přesvědčená o tom, že tato ani žádnou duševní poruchu (nebo tu osobností - nějaké ty úzkosti...) nemá. Rozdíl je v tom, že tato nemá ty rodiče, kteří by ji nechali u sebe v domě (chodili do práce, živili ji a dívali se, jak ona se "fláká"), tak holt si "musí" najít jiného živitele - v tomto to zase holky mají jednodušší...
To, že my "normální", se na to díváme se zoufalstvím - takhle chcete žít? Tohle vám stačí? neznamená, že takoví prostě nejsou. Těch kluků (třeba do 30) je spousta, ale víc "dráždí" spíš ty holky - u kluků se to bere tak, že prostě dýl dozrávají, u holek už se víc čeká, že v těch třeba 27 budou dospělé, nějak ukotvené, připravené na založení rodiny...
a ano, postoj rodiny a rodičů to může zásadně ovlivnit, ale není sebespásný - proto jsem to tu i psala - máma může zatlačit a může to vést k odstěhování se a odstřihnutí se, a ona ta máma pak to nese taky těžko, když vidí, jak to dopadlo, a může si to vyčítat, že možná nemusela tak tlačit, že možná by ta holka aspoň tu školu dodělala...
Někdo je holt dospělý v 17 a někdo ve 30. A někdo fakt tu poruchu nějakou má a někdo je fakt jen pohodlný a líný.
|
|
|
|
|
| Fern |
|
(11.1.2026 10:46:53)
Rodice ji prokazuji opravdu medvedi sluzbu a psychiatra potrebuji v prvni rade oni; dokud s timhle neskonci,tak je to vsechno marny.
|
|
| ~•~Missy~•~ | 
|
(11.1.2026 11:48:00)
Myslím, že zásadní je přístup rodičů, pokud jim to nevadí nebo vadí, ale nic s tím nedělají, dcerunku ke změně nic nenutí.
Už to, jak jí odmalinka umetali cestičku, tak tím si zadělali na trable do budoucna. Dávno to měli řešit někde u odborníka, pokud je dcera tedy skutečně psych.nemocná a ne hledáním školy (obecně cestiček), kde jí maximálně ulevili, ale tím ji zazdili v těch jejích problémech.
Neumím si představit, že bych svému 27letému potomkovi platila pojištění a tento se válel doma.
Být to moje dcera, trvala bych na příspěvcích na bydlení a domácnost, chce-li tedy bydlet s rodiči. Pokud to "nezvládá", tak návštěva odborné pomoci bez debat.
Ale celé je to o rodičích, tam je zakopanej pes. A nějaké utíkání nejlepších let, to tak možná platilo za nás. Dneska jsou ti mladí úplně jinde.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.1.2026 11:57:48)
"nějaké utíkání nejlepších let, to tak možná platilo za nás. Dneska jsou ti mladí úplně jinde."
V sedmadvaceti člověku bez pochyby utíkají nejlepší léta.
Léta, kdy je na vrcholu sil, všechny dveře světa má otevřené a může žít "na 200%", obrazně řečeno.
Neznamená to, že to tak nemůže být ještě i za dalších deset, patnáct, dvacet... let, ale také nemusí. Nemyslím si, že je moudré přešlapovat a vyčkávat do středního věku, než člověk začne žít.
|
| ~•~Missy~•~ |
|
(11.1.2026 12:02:41)
Tím utíkáním nejlepších let jsem spíš myslela to, že to neřeší. Řešíme to spíš my za ně. Jako že by měli něco dělat a tak. Jim je to kolikrát úplně fuk.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.1.2026 12:42:46)
Missy, rozumím. Takoví lidé asi byli vždycky, ale je pravda, že současný životní styl více dovoluje takové bezcílné "placatění", aniž by člověk upadl do existenční nouze.
|
| ~•~Missy~•~ |
|
(11.1.2026 13:00:23)
Ropucho, asi tak, mám dojem, že dnešní doba k tomu placatění možná i vybízí a rodiče to ještě přiživují. Dřív by se rodiče styděli, co mají doma za lempla a hnali by ho pohrabáčem, dneska ho všemožně omlouvají - se hledá, se necítí, ...... hrůza. Na mě tohle prostě není. I kdybych byla milionář, tak z výchovných důvodů bych to nedopustila. Chci vychovat životaschopnýho jedince a ne parazita.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.1.2026 18:34:23)
Missy, já to vidím ze dvou stran.
Pokud v minulých staletich měl člověk seriózni duševni problémy, psychická onemocnění a rodina na něj šla s karabáčem, muselo to být dost utrpení.
Na druhé straně málokterá rodina si mohla dovolit podporovat nesamostatnost a nezralost potomků hluboko do dospělosti. Naopak spousta lidí byla nucená dozrát a postarat se o sebe předčasně.
Žádný extrém není dobrý.
|
|
|
|
|
|
| cvrček + 6 |
|
(11.1.2026 12:25:15)
Jasně, rodiče na tom mají svůj podíl, "umetání cestiček" bylo určitě špatně... I teď, protože situaci leta neřeší... Nicméně, chci tady hlavně zjistit, jaké mají možnosti, jestli cesta přes psychiatra je správná, nebo spíš hledat jiného odborníka... Třeba i radu z praxe, jak toho člověka někdo k odborníkovi dostal... Jestli třeba není nějaká služba, kde odborník přichází za pacientem domů... Placená, samozřejmě...
|
| ~•~Missy~•~ |
|
(11.1.2026 12:54:38)
cvrčku, iniciativě se meze nekladou, ale zásadní otázka zní: chce to ta dotyčná? Nebo je to spíš o tom, že už se na to "nemůžeš dívat"? Jakákoliv forma pomoci se vyplatí jen v případě, že ten dotyčnej chce spolupracovat. Jinak mrháš energií. Znám to taky ze svýho okolí v různých formách....ve finále jsem byla vyflusaná jako citron a nezměnilo se lautr nic. Poučila jsem se.
|
| Federika | 
|
(11.1.2026 12:57:00)
Jo, Missy, přesně tak.
|
|
|
|
|
| Federika |
|
(11.1.2026 12:30:17)
Z vlastní zkušenosti vím,že tlačit na to,aby šla k psychiatrovi moc smysls nemá. Dokud neucítí tu potřebu sama, nepůjde tam.
A těžko se to řeší.Můžu ji vyhodit. domu, neplatit za ni vůbec nic-a může to hodně blbě skončit.
Co bych zkusila já. Nějakou představu o tom, jak by to dál vedla, asi má (ale taky nemusí,může třeba říct-dej mi pokoj, chci umřít a bude klid (bohužel znám). Asi si uvědomuje, že nějakej příjem mít musí. Je evidovaná na úřadu práce? Pokouší se něco si najít? Na sociální ať se klidně vykašle-a to bych z ni fakt neplatila. Na zdravotní bych jí pomohla dát si trvalej příkaz na jejím účtě, dokud nebude spadat do jiné kategorie. Domluvila bych se s ní třeba na tom,že najdeme malý byt k pronájmu a že jí pomůžu s platbou za první měsíce.Třeba bych ji tím trochu namotivovala. Ona nejspíš vůbec neví, jak dál, co dál, do té doby za ni všechno řešili rodiče.Musí pochopit, že má život ve svých rukou a jestli se cítí bejt jiná-no bože, keždej jsme svým způsobem jinej, divnej...Nejspíš se pohybuje v jakési depresi,neví, jak z toho ven. S tím bych jí pomohla. A jo, řeka bych jí, že je to možná deprese a že psychiatr by mohl pomoct, třeba i jen práškama-nakonec,oni pomáhají jen práškamaNa debaty je psycholog.Nebo někdy kamarád, rodič...
|
| Dari79 |
|
(11.1.2026 12:38:38)
Může jí donutit "systém".
Tu holku z mého úvodního příspěvku nejprve donutil ředitel školy - ona chtěla to studium nejdřív přerušit ze zdravotních důvodů, tak jí řekl, že musí přinést lékařskou zprávu...
Tak šla k psychiatričce, pak byla hospitalizovaná a vyflákla se na to (léčení, terapii) pak.
Pak za ni k té psychiatričce chodila "teta", že mladá se na to necítí, že ale potíže přetrvávají, aby jí předepsala další léky. To prošlo asi 2x, pak už ta psychiatrička řekla, že musí přijít jinak nic...
Podruhé (do té soukromé ambulance - online) ji donutilo to, že ta rodina přítele trvala na tom, že si má požádat teda o ten invalidní důchod a to je taky nutná lékařská dokumentace... Ale poté, co jí tu žádost zamítli, tak se na to zase vyflákla.
Takže - jak ji donutit k lékaři, když není svolná normální domluvě? Právě nějakým systémovým "musíš". Klasika - neschopenka, důchod, PN jako "omluvenka", proč nemůže nastoupit do práce... Samozřejmě - ideální by bylo - choď tam, oni ti pomůžou a bude ti líp... Když tohle nechápe, tak holt "musíš", protože ... (a něco, na co jí třeba aspoň trochu záleží).
|
| Federika |
|
(11.1.2026 12:52:47)
Ona tohle už ale nepotřebuje, není ve škole.
Nic ji nedonutí,když nebude chtít sama.
|
| Dari79 |
|
(11.1.2026 13:11:34)
Donutit jí právě může to, že jiná cesta není.
Jsi zdravá a dospělá, tak je třeba se tak chovat. Chodit do práce, platit za svůj život. (zbytek - šetřit, mít přítele, pořídit si děti, vzít si hypotéku... je už dobrovolné).
Nebo jsi nemocná, pak toto nemusíš, ale na to je potřeba mít papír. A na papír je třeba jít k lékaři.
To je to "systém" - tedy evidence na úřadu práce a hledat práci (jestli jsem zdravá) nebo neschopenka/ID (chodit k lékaři).
I duševně nemocní či postižení (což ona asi není) mohou přece pracovat - co někde v zahradnictví, nějaká práce z domova, chráněné dílny... (na to ale už je taky potřeba ten papír).
Já bych to taky netolerovala, min. pomoc v rodinném byznysu, práce na domácnosti/domě/zahradě, zkoušet různé brigády (může jí to nevyhovovat na dlouhodobou práci, ale zkusit si je - 1x,2x)... Pokud je fakt nemocná a nezvládá to, tak prostě k doktorovi. A asi i za cenu, že by se na mě vztekla a z domu odešla.
|
| Federika |
|
(11.1.2026 13:14:42)
A co znamená, že "bys to netolerovala?"
Ona se totiž nevztekne a neodejde.
|
|
| Dari79 |
|
(11.1.2026 13:15:50)
Nejhorší podle mě je vlastně připustit tu možnost, že vůbec existuje možnost - být doma, nepracovat, nebýt na ÚP, nepobírat ani sociální dávky.
Protože ona v reálném životě neexistuje - takový člověk už je (nemá-li podporu rodiny) vlastně bezdomovec.
Může být dlouhodobě nezaměstnaná, takových lidí je..., ale aspoň základní povinnosti vůči státu - tj. být na tom pracáku, aspoň předstírat, že si hledá práci, vyplňovat ty žádosti o dávky, dokládat, že platí nájem, aby dostala příspěvek na bydlení.... holt to tak je.
Není dítě v dětském pokoji. Je dospělá. Musí přijmout základní pravidla fungování společnosti. Ber- nech bejt. I za cenu velkého zrcadla - já i táta makáme, platíme to, a to a to a to. A ty co? Jestli je jí 27, tak rodičům je přes 50. To jí není hanba? Na odpověď - já bych chtěla, ale nemůžu, protože jsem nemocná. Fajn, tak choď k lékaři a snaž se uzdravit.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.1.2026 18:24:41)
Dari, jenže k tomu, že věkem dávno dospělý jedinec setrvává v dětském pokoji a v dětské mentalitě, vede dlouhá cesta a nelze to spravit náhle ze dne na den.
Pokud je ve hře onemocnění, je na místě samozřejmě léčba.
Ale také může být, že je to jen souhra osobnostního nastaveni a výchovy a pak je v sedmadvaceti letech každá rada drahá.
|
| Dari79 |
|
(11.1.2026 18:44:38)
Ano, jistě. Ale ani to nevzniklo ze dne na den.
Zas bych z nich nedělala nesvéprávné... Těžko soudit, že by si do 27 let nevšimla, že dospělí chodí do práce, že jídlo stojí peníze a že peníze nelezou jen tak z bankomatu, lednička se sama nenaplní...
Souhlasím, že může "nevědět", že existuje třeba ta povinnost platit zdravotní pojištění. Ale to ostatní jí dojít přece muselo.
Takže vědomě se staví do role dítěte, domácího zvířátka atd. Neříkej mi, že si to neuvědomuje. Uvědomuje, ale asi jí to nevadí. Tj. dokud to nebude vadit těm rodičům, tak se nic nezmění.
Otázka byla, jak ji donutit jít k lékaři. Právě takhle - jsi-li zdravá, tak se chovej jako dospělá. Pokud jsi nemocná, jdi k lékaři. stručně řečeno. Nepřipustit třetí cestu. To, že cizím se to řekne snáz, než rodičům, je bez diskuse. Proto někdy holt pomůže zásah toho "systému".
|
| Federika |
|
(11.1.2026 18:50:16)
Určitě to všechno ví, přece není blbá, vystudovala vysokou školu.Ani se nestaví do žádný role. Jen prostě nic dělat nechce.
A ne, nepomůže, že j k tomu budou nutit rodiče. Ti ji můžou maximálně vyhodit na ulici. a nic za ni neplatit.
Udělala bys to?
A ne, nic ji nedonutí jít k doktorovi. Když nebude sama chtít.
|
| Dari79 |
|
(11.1.2026 19:16:50)
Popravdě? Já asi jo. Jako poslední možnost, ale ano.
Ono by na ni nejspíš nedošlo, protože bych s tím byla tak protivná, že by spíš to dítě odešlo samo.
Oba synové dlouhodobě poslouchají, že ano, mají dobrý (materiálně zabezpečený) život, ale je to dáno intenzivní prací rodičů a očekává se, že studují, pomáhají... Velký syn dostal jasnou instrukci, že po vysoké si smí dát prázdniny, ale pak je třeba pracovat. Jeden jeho bratranec, který se po VŠ tak nějak poflakoval, mu byl dáván roky za odstrašující příklad.
Jinak v široširé rodině na obou stranách není nikdo nepracující. Malému synovi jsem od školky vykládala mantru (když se mu do školky nechtělo) - malé děti do školky, velké do školy, mámy-tátové do práce.
Kdyby po škole dospělé dítě sedělo doma, denně by poslouchalo, jestli si hledá práci, kam se dívalo, kde bylo, kam poslalo životopis, dostal by brigádu befelem, ve dnech, kdy by bylo doma, by mělo domácí práce (i kdyby mělo mýt okna každý týden a obden sekat trávu) ...
Nebudu v 50 (nebo 55) makat jak fretka, aby se 25 leté zdravé dítě flákalo doma na playstationu nebo internetu, no to fakt teda ne. Jsi-li nemocný, choď k doktorovi. Jestli ne, tak budeš chodit klidně se mnou do kanceláře a můžeš tam od rána do večera skenovat a číslovat spisy (jestli nezvládneš nic lepšího).
Jenže já jsem součást "systému", takže jsem vycvičená cvičit ty cizí lidi... Zbuzerovala jsem jich už tolik, že s tím nemám žádný problém.
|
| Federika |
|
(11.1.2026 19:19:41)
Dari,
jenže tobě se to nestalo.
Výsledkem může být třeba sebevražda nebo pokus o sebevraždu.
Bohužel vím, o čem mluvím.
Není to tak, že bych ji vyhodila a ona by šla do sebe, uvědomila se, že takhle žít nemůže a začala se chovat normálně.
|
|
| babi_ | 
|
(11.1.2026 20:00:32)
Dari, pokud dítě nepřijme mantru školka-škola-práce za svou, odejde z domu hned jak zvládne, a "venku" se buď nějak chytí, nebo zahyne. Můj syn v té klasické konzervativní linii jet nechtěl, tak se odstěhoval v 19, ještě před maturitou, a nakonec k ní nešel. Rodiče jsme byli normální, zpětně nahlíženo vlastně fakt dobří, vztahy se synem (stejně jako s dcerou) mám výborné, a i v době sdělení "nechci mít status studenta závislého na rodičích, stěhuji se" jsme spolu vycházeli dobře. Syn šel svojí cestou a žije dobře. Kdyby se to ale nějak zvrtlo, neměli bychom na to žádný vliv.
Chci říct, že ani "dobré vedení" nezabezpečí, že se dospělé dítě bude chovat tak, jak si rodiče představují.
No a když vyprudíš už dost dospělé dítě, které je nějak "jiné" z domova, a ono fakt není schopné ani ochotné se o sebe postarat, tak ho to může zabít (případně se samo zabije).
A to někteří rodiče nechtějí. Možná si myslíš, že bys to zvládla: "Budu na 27 dceru tlačit, a ona se vzchopí, nebo zemře, což přijmu.", ale dle mého nevíš, protože jsi nezažila. Jsou lidi, co na životě, který je doslova bolí, zas až tak nelpí, aby museli vyhovět "systému".
|
| Federika |
|
(11.1.2026 20:07:15)
Babi,
ani nevím, co napsat. Jako bys to taky zažila.
Tady fakt každá rada drahá, navíc, neexistuje plošně použitelné řešení.
Já bych udělala to, že bych využila nějaké její dobré chvilky, řekla bych jí, že chápu, že ji všechno děsí, nemá žádnou motivaci a do ničeho se jí nechce, ale že ten život může bejt i hezkej, že se to dá zařídit. A že nemám problém jí pomoct, podpořit, i finančně, ale na druhou stranu to má nějaké hranice. Deprese, ztrátu životní motivace, má kdekdo a dá se s tím něco dělat, někdy opravdu léky pomůžou.Třeba v tom, že začne mít chuť přemýšlet, kam se v životě vrtnout, co dělat, abych to zvládala, aby mě to bavilo.No a pak jsou k tomu nutný holt nějaký ty drobnosti jako platit zdravotní pojištění, bohužel.Že je možný třeba najít malej hezkej byteček, že jí pomůžu ho zařídit, že nám na ní záleží.
Třeba by mě poslala kamsi,ale minimálně by o tom přemýšlela.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.1.2026 20:27:53)
Mladým lidem bez motivace bych vzkázala, že se vyplatí vydržet. Život může být nahoru dolů, velmi různé etapy. A po mizerné etapě, která nedává žádný smysl a je vysilující a bolavá, může přijít etapa, která stojí za to.
Ale samozřejmě nepíši o těžkých případech, které nemají šanci to zvládnout samostatně a potřebují odbornou pomoc, medikaci atd.. Ty je třeba v první řadě nasměrovat k té odborné pomoci.
|
|
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.1.2026 20:31:40)
"malé děti do školky, velké do školy, mámy-tátové do práce"
Uf, taková mantra by mě spíš vyděsila.
Myslím, že nikdo nemusí do školky a někdo nemusí ani do školy a do práce, když si najde alternativní cestu.
Hlavní je, najít si cíl a k němu tu cestu. Reálnou, nikoliv nedospělý sen.
|
|
| Stáňa * | 
|
(11.1.2026 20:40:06)
Dari,
někdy to ale opravdu nefunguje. Co když to "dítě" odmítne poslouchat tvoje pokyny? Prostě se zavře do svého pokoje. Zablokuješ mu přístup do koupelny, kuchyně? Zavoláš policii, aby ho vyvlekla z bytu? Lze to vůbec, když tam má trvalé bydliště?
|
| Monika |
|
(11.1.2026 21:40:45)
Stáňo,ja myslim, ze princip toho, o cem píše Dari, spočívá v tom, že začneš odmalicka vést dítě k tomu,ze nejsou jen práva, ale i povinnosti a ze je normalni, když se "ti nechce", ale někdy je potřeba to překonat. Dítě, které se nenaučí překonávat neprijemnosti a prekazky přiměřené věku, je hendikepované podobně, jako by mu rodiče neumotnili naučit se číst. Udelat pro dítě "vse, co mu na ocich uvidíš" opravdu nebývá v jeho prospěch... Překonání drobného problému dětem strašně pomáhá se sebevedomim a virou ve své schopnosti a se zvladanim nepříjemností větších. Pokud "dítě" do 27 let nemuselo delat nic,co se mu nelibilo nebo mu bylo nepříjemné, tak se to už bude učit těžko...
|
| Stáňa * |
|
(11.1.2026 21:51:25)
Moniko,
moje dítě nebylo chováno v bavlnce a nebylo mu ve všem vyhověno. Víc to sem nechci vypisovat.
Každopádně pak pomohla až psychiatrie včetně komunitní terapie a odstěhování se do jiného města, kde jsme mu prvního půl roku platili nájem.
|
| Monika |
|
(11.1.2026 22:56:04)
Stáňo, vsak jo,ale neleží vam doma v dětském pokoji a nenenecha se zivit, aniž by se léčil, že?
|
|
|
| Federika |
|
(11.1.2026 22:01:22)
Moniko,
já taky musím nesouhlasit, vedla jsem všechny děti stejně. Nikdy jsem nikomu cestičky neumetala, k povinnostem vedla.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.1.2026 22:30:07)
Federiko, já myslím, že s Monikou lze souhlasit, pokud se jedná o děti se standardní zdravou psychikou, zjednodušeně řečeno.
U dítěte s hlubším problémem už nejde jen o to, že se díky laxnosti nebo hyperprotektivnosti rodičů nenaučilo zvládat diskomfort, nevytrénovalo vůli a disciplínu.
Ale pozorovatel zvenčí to nemusí poznat.
|
| Federika |
|
(11.1.2026 22:35:03)
Ne, pozorovatel zvenčí to nepozná.
A ten, kdo nic podobného sám nezažil, řekne, že "tohle by si teda líbit nenechal, ten, ta, by teda jel, jela..."
A já tomu rozumím, nejspíš bych si myslela to samý.
|
| Ropucha + 2 |
|
(11.1.2026 22:47:10)
Federiko, ano.
To jsou takové ty komentáře typu "dříve nebylo žádné ADHD, já bych ho seřezal a bylo by po problému".
Dneska je duševní zdraví téma, v předchozích generacích se o tom nemluvilo.
Ale pravda je i to, že dneska mnozí mladí lidé mají možnost žít dlouhé roky ve značném pohodlí bez zodpovědnosti, to zase nebylo tak rozšířené dříve.
A mluví se i o tom, že díky rozvolněnosti společenských pravidel a nepřehlednosti současného světa přibývá psychických problémů mladých lidí. Neumím posoudit, jestli je to opravdu tak, nebo to tak jen vypadá, protože se ty problémy zviditelňují.
|
| Federika |
|
(11.1.2026 23:00:14)
Asi to tak je...
Nedávno mě pobavil jeden můj syn,(který teda maká na 200 procent odjakživa, víc, než by bylo třeba a než je zdrávo), když mi při debatě o finančních možnostech ohledně hypotéky na bydlení řekl, že on se vlastně klidně vzdává své (relativně malé) částky ve prospěch sourozenců, protože on se ROZHODL, že bude bydlet s námi , že je to vlastně pohodlný
|
|
| Zasjaj. | 
|
(12.1.2026 1:41:34)
Ropu, podle vseho, co leta ruzne ctu a slysim, neni narust psychickych problemu jen zdanlivy. Pouze zviditelnenim nebo lepsi diagnostikou to pry neni.
tady Wiki treba
https://en.wikipedia.org/wiki/Youth_mental_health_crisis
|
|
|
|
|
| Monika |
|
(11.1.2026 23:05:07)
Federiko,nevim,jak je ne tom teď tvuj syn, doufam, ze snad lip, než to ,co popisovala zakladatelka. Ja si samozřejmě nemyslim,ze to, o cem jsem psala já i Dari,zajisti, ze deti budou 100% v pohodě. Ale že situace může byt lepší, kdyz se neustoupí vsemu. Na druhou stranu je jasné, ze nelze ani vzdycky tlačit. Tvuj syn je evidentně velmi originální od narození, pamatuju si hodně, co jsi sem psala. Jestli ma teď nejakou krizi, verim že to prekonate...
|
| Federika |
|
(11.1.2026 23:10:15)
Teď momentálně nemá, dík a ano, on má potvrzenou diagnózu,ale při řešení problému to není ani plus ani mínus. A já jsem udělala spoustu chyb právě i tím, že jsem se snažila bejt "zásadová" nebo jednat "rozumně".
Ono to protě vždycky nejde tak,jak by si člověk myslel.
|
| Monika |
|
(11.1.2026 23:18:53)
Federiko,myslim,ze neudělat při výchově zadnou chybu vubec není možné.U 1.ditete prostě nevíš a u dalších si můžeš myslet, že víš, ale ono je každé dítě jiné ... Důležité je podle meho "přiměřeně, přiměřeně"
|
| Federika |
|
(11.1.2026 23:29:59)
No,já teď ani nemyslím výchovu jako spíš chyby při řešení krize, do které se dostal. Řídila jsem se prostě ne intuicí, ale obecným názorem, tím, co by jak mělo a nemělo být a tak.A byl to málem obrovský průšvih.
Proto říkám, že žádné unáhlené rozhodnutí,soudy, všechno se dá nějak řešit, ale ne podle jednoho mustru.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Salamajka | 
|
(11.1.2026 18:56:33)
Rodiče by měli zkusit jít s dcerou k lékaři. Prostě objednat vzít ji tam třeba ani nic neříct dopředu. Ono se z ordinace uťíká těžko. Jinak co se práce týče nevidím to až tak černě, Děvče může péct drobné pečivo a prodávat na tržnici. To zas tak úplně drahé není. Může péct třeba i nějaké trvanlivé tyčinky a zkoušet prodávat na jarmarcích. Pořízení takového přenosného stánku opět není finančně náročné. Četla jsem o malém chlapci, který vyráběl z jablek křížaly měl nejaká propagační videa na you tube. Může zkusit prodávat ovoce, brambory v sezóních stáncích u silnice občas vidím inzeraty že hledají brigádniky. Opět to zase není až tak náročné. U nás ve městě funguje stánek, kde prodavaji ovoce a zeleninu dovezenou v dodavce z Polska mají obrovský počet zájemců. Může ze začatku pomoci někdo z rodiny s tím dovozem, dodavkou atd.
|
| Federika |
|
(11.1.2026 19:15:51)
Salamajko,
mám 27 letého syna, s problémy, i když trochu jinak.
A tohle si vůbec nedovedu představit.Jak bys ho "vzala" k doktorovi?
|
| Stáňa * |
|
(11.1.2026 20:34:09)
Mému je 28, prošli jsme si něčím obdobným.
Souhlasím s tím, že k doktorovi rodiče dítě nedostanou, musí sami. U něj byl ten zlomový okamžik zadržení policií a to, že se dobrovolně nechal odvézt na psychiatrickou pohotovost. A to předtím už k psychiatrovi chodil a měl AD.
|
|
|
|
| Monika |
|
(11.1.2026 21:31:28)
Cvrčku, tohle už se dostalo dost daleko, to už se těžko radí. Tak dlouho jí umožňovali vyhybat se neprijemnostem a nepohodlí, az je z ní totální lemra bez vztahu k realitě. Možná nekdo ze širší rodiny by ji mohl uvést do reality, pokud to rodiče nezvladnou?
|
|
| Jerry G. |
|
(12.1.2026 9:29:07)
Je ja bych na tohke tema mohla psat eleboraty. Pokazde v jinem duchu, podle momentalni situace a nalady. Tim ze neziju v CR, tak uplne prakticke rady nemam.. Kdyz to beru v hlavnich rysech, moje hlavni snaha je, aby "dite" bylo stale soucasti spolecnosti coz je i prace v chranene dilne nebo dobrovolna prace, terapie atd, prihlaseni na UP. Pripadne zazadani o ID nebo alespon si nacist podminky k jeho udeleni. Ikdyz je to hrozne tezke. Ja jsem o tom doma jeste nezacala, protoze syn by si myslel, ze ho odepisuji. Je to papirovani, chozeni po posudkovych doktorech. V CR se idvaliditu z mladi musi zazadat do 18 let, u nas je to do konce vzdelavani. Dalsi vec je pokud mas doma uzkostne dite, tak je dobry mit nejakou vizi, jakym smerem se chcete ubirat, pritom nekoukat na vrchol kopce, jenom resit dalsi krok. ""i pomalych kruccich se dojde daleko"". Proste v tehle fazi, neresit, ze se ma dite stehovat a vzdusne zamky o statcich na trhu. Proste udrzet dite v pohybu, ikdyby mela chodit, jako dobrovolnik pomahat do klubu duchodcu.
|
|
|
V její náručí
Uloupené uměníPlzeň-město 
Zimní běh na BlaníkBenešov 
Šediváčkův longRychnov n/K 
Únik z planety MarsPraha 3 
Ledové sochy na PustevnáchNový Jičín 
Uloupené umění
Zimní běh na Blaník
Šediváčkův long
Únik z planety Mars
Ledové sochy na Pustevnách
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)