Re: Taky to znám - o tom, jak to (ne)zvládáme my

Jsem ráda, že tento koloč kroužků a jiných aktivit se netočí jen u nás. Máme 5 letého syna. Tři dny v týdnu má odpoledne "něco" cičení, plavání, hudebku. V pátek většinou odjíždíme buď k manželovým rodičům, nebo za zábavou. Pokud má nějakou svou aktivitu, znamená to pro mne vzbudit mladší dceru (15 měsíců) po obědě dříve, letět do školky (máme ji na druhém konci Plzně) a pak zrychlený přesun do dalšího zařízení. Následuje procházka s kočárem anebo za ruku (nějak ten čas strávit musíme) a pak hurá domů. Já přijdu strhaná jako budík,kdežto Honzík jen srší energií. Do toho musím 100 krát odpovídat na otázky typu "a proč dnes nemůžu jít zase zpívat, proč není čtvrtek aby bylo plavání atd. Přes tuhle honičku si myslím, že stále ještě má čas si vyhrát, sejít se s kamarády z domu (je jich tady 8 stejně starých ve 20 bytech).

Nevím, zda je to to nejlepší řešení. Když ale vidím sousedovic děti, které nechodí vůbec nikam a celé dny se "plácají" kolem domu, přesvědčuje mi to o tom, že je. Jak jim jednou (ve 13 14 letech) budou vysvětlovat, že by mohli dělat něco užitečného, že mají mít nějaký zájem, nějakého koníčka. jim přijde normální trávit veškerý čas uprostře sídliště na lavičce. Nechci být zlým prorokem, ani nemám patent na rozum, jen se mi zdá, že oni se na té lavičce začnou nudit podstatně dříve. A to riziko, že si začnou čas krátit cigaretou a jednou možná i něčím silnějším, mě připadá vysoké.

Tak zítra zase poběžím svůj maraton a budu doufat, že je to pro našeho syna opravdu to nejlepší.

Přeji Vám všem jen samou radost z našich dětí a doufám, že to přežijeme ve zdraví.

Mějte se krásně
Lenka