Televize a my

Rozhodnutí o tom, že náš (starší) syn dorostl k večerníčkům, jsme učinili před jeho třetími narozeninami. Pomohl nám k tomu jeho tehdejší zánět středního ucha - jeho první vážnější nemoc. Byl to jeho první pořad v televizi. Dodržuji totiž pravidlo, že když jsou děti vzhůru, televize je vypnutá. Byla bych nerada, aby si na ni zvykly jako na kulisu a běžnou součást života. Taky mě děsí, když vidím jak se děti na obrazovku přilepí a v tu chvíli nevnímají nic jiného a nebo se dožadují zapnutí televize, protože nemají nic lepšího na práci. U Tomíka nám záměr zdravého koukání na televizi zatím vychází. Přes léto televizi nezapínáme vůbec a přes zimu jsme ve čtyřech letech přidali jednou týdně Kouzelnou školku (páteční - jinak stejně nejsme dopoledne doma). Občas ale taky udělujeme vyjímky. Tomík je v pohodě, zkoukne pohádku a televizi vypíná. Horší to je ale s naším mrňousem. Ten bere televizi už jako samozřejmost. Sleduje ji totiž z bráškou - i když jsem se ho od toho snažila odradit. Nedal se a jeho nadšení z televize je nelíčené. Občas si říkám jak je dobře, že znají jen večerníček a Kouzelnou školku.
Ještě k Teletubies - musím se přiznat, že jsem je nikdy neviděla, ale podle toho co jsem slyšela, není ani o co stát.
Nelitujte tedy toho, že se Vám nezadařilo zařadit televizi do rodiného programu. Já si totiž myslím, že čím déle se na ni začnou děti dívat, tím lépe.