Po přečtení článku i příspěvků...

Chci tak nějak shrnout svůj názor. Článek mi přijde trochu si protiřečící. Na jedné straně vypichuje nutnost uchovávat dítěti soukromí a na straně druhé přehnaná kontrola... Nějak bych nepochopila co si z něho vzít.. :)
A moje zkušenosti s rodiči. Jako dítě jsem byla bordelář. Jedináček s vlastním pokojem v 3+1. Od určitého věku jsem si musela uklízet sama (když vlezla matka a prohlásila, že už je to neunesitelné). Nevybavuji si, že by někdy klepala, ale je to možné (tedy pokud to nedělala nenechalo to na mě žádné následky). Když jsem byla v pokoji zavřená, tak tam nikdy nikdo moc nechodil, pokud něco nutně nepotřeboval. Moc jsem doma nebývala, takže se občas stalo, že jsem se od někud vrátila a můj pokoj byl uklizený. Pro mě to bylo hrozné z jediného důvodu. Nemohla jsem nic najít :) Ale do nedávna (do konfliktu) měla pocit, že i když tu nebydlí, ale má klíče od bytu (bydlím tu s přítelem), může kdykoli odemknout byt a vejít. Což mi přišlo opravdu děsivé.
Můj otec naopak klepal vždy. Nemívala jsem s ním dobré vztahy (alkoholik, ale jinak slušný člověk), nicméně dodnes si ho vážím za to, že vždy klepal a počkal než vešel. To si naopak pamatuji velmi dobře. Teď už se vztahy s ním v mnohém lepší.
Ložnice rodičů pro mne byla vždy určité tabu a vždy jsem měla podivný (až posvátný) pocit, když jsem tam vešla. Nikdy mi to nezakazovali, ale bylo to nějak samozřejmé a to celou dobu co jsme žili spolu (do nějakých 25. let)
Internet jsme měli hodně brzy (otec miloval techniku) takže jsem tam chodla a chatovala (tenkráto to byla telekonfrence) už od nějakých 14ti, 15ti let. Nikdy mě nikdo nekontroloval, jen mi nadávali za účet za telefon.
Nedovedu si představit, že by skutečně dalo dítě v tomto směru kontrolovat. Informace, které nenajde doma najde u kamarádů apod. Je důležité s nimi o takových věcech mluvit. A jestli si matka někdy četla moje deníčky a dopisy (otec to určitě nikdy nedělal) to dodnes nevím. Pokud by se mi s tím přiznala teď, asi už by mi to nevadilo. Stejně jsem se jí se vším svěřovala.. :)
Tímto dlouhým příspěvkem chci říct, že každý člověk je individuum a s jako takovým se s ním musí zacházet. Je samozřejmá určitá míra soukromí, ale nic se nesmí přehánět (mluvím o dětech u dospělích se soukromí samozřejmostí a to i ze strany jejich dětí). A co dodat? Každého z nás určitě velkou mírou ovlivňuje výchova a zkušenosti z vlastního dětství, které předáváme dál...
Omlouvám se, že to bylo tak dlouhé, ale musím se přiznat, že pár příspěvků mi přišlo přinejmenším podivných, tak jsem reagovala globálně... :) Pokud někdo dočetl až sem, tak děkuji a gratuluji.