Re: Incidence a prevalence SIDS v Japonsku

Citace z knihy „Co možná nevíte o očkování“ od Neila Z Millera

Syndrom náhlého úmrtí dítěte (SIDS)

V průběhu tří dnů po očkování proti černému kašli je úmrtnost dětí oproti běžným hodnotám sedmkrát vyšší. Tři základní dávky očkování proti černému kašli jsou dětem podávány ve věku dvou, čtyř a šesti měsíců. Přibližně 85% případů SIDS dochází v období od jednoho do šesti měsíců věku, přičemž k největšímu počtu případů dochází ve věku dvou až čtyř měsíců.
V jedné nedávné vědecké studii zabývající se SIDS byly měřeny případy apnoe (zastavení dechu) a hypopnoe (abnormálně mělké dýchání) před očkováním proti černému kašli a po něm. Byl použit přístroj Cotwatch (důmyslný mikroprocesor umístěný pod matrací dítěte, který přesně měří dýchání) a byly analyzovány tištěné výstupy z počítače, které přístroj vytvářel (data „posuzované hodnoty apnoe – hypopnoe“). Získané údaje jasně svědčí o tom, že očkování způsobilo mimořádné zvýšení počtu epizod, kdy se dýchání téměř nebo úplně zastavilo. Tyto epizody pokračovaly měsíce po očkování. Dr. Viera Scheibner, autorka studie, dospěla k závěru, že „očkování je nejběžnější příčinou úmrtí dětí, kterému lze zároveň nejsnáze předejít“.
V jiné studii zabývající se 103 dětmi, které zemřely na SIDS, zjistil dr. William Torch, že jich před smrtí byly více než 2/3 očkovány proti černému kašli. K 6,5% úmrtí došlo během 12 hodin po očkování, k 13% během 24 hodin, 26% během 3 dnů, 37% během jednoho týdne, 61% během 2 týdnů a 70% během tří týdnů. Dr. Torch rovněž zjistil, že křivka četnosti výskytu SIDS má dva vrcholy, ve věku dvou a čtyř měsíců – tedy ve stejném věku, ve kterém jsou děti očkovány prvními dávkami vakcíny proti černému kašli.
Tento výňatek je z výpovědi rozrušené babičky, která svědčila před Kongresem ve věci odškodnění za poškození zdraví v důsledku očkování:
„Jmenuji se Donna Gary. Naše rodina měla minulý měsíc slavit první narozeniny naší první vnučky. Místo toho si budeme na konci tohoto měsíce připomínat výročí její smrti.
Naší vnučce, Lee Ann, bylo pouhých osm týdnů, když ji její matka vzala k lékaři na rutinní prohlídku. Ta samozřejmě zahrnovala i první očkování vakcínou DTP a orální vakcínou proti dětské obrně. Za celých osm týdnů svého života toto roztomilé a výjimečně živé dítě nevydalo takový křik, při kterém v žilách tuhne krev, jako v okamžiku, kdy dostalo tuto injekci. Její matka ji nikdy předtím neviděla zaklánět se do oblouku, tak jako při tomto křiku. Byla k neutišení. Ani tatínek nechápal netypický křik a pláč Lee Ann. O čtyři hodiny později byla Lee Ann mrtvá. „Náhlé úmrtí“, řekl lékař. „Mohlo by to souviset s očkováním?“ ptali se úpěnlivě rodiče. „Ne“ „Ale ona byla právě dnes odpoledne poprvé očkovaná vakcínou DTP. Mohla by zde být jakákoli souvislost?“ „Ne, není zde vůbec žádná souvislost, „ řekl rezolutně lékař na pohotovosti.
Můj manžel a já jsme následující ráno po smrti Lee Ann pospíchali do nemocnice, abychom hovořili s patologem před ohledáním mrtvolky. Chtěli jsme zajistit, aby byl upozorněn na to, že holčička byla očkována vakcínou DTP tak krátce před smrtí – to pro případ, že by nalezl něco dalšího, aby si to mohl dát do souvislosti. Neměl čas s námi mluvit. Čekali jsme dvě a půl hodiny. Nakonec jsme hovořili s jiným lékařem, poté, co bylo ohledání mrtvolky dokončeno. Lékař řekl, že šlo o SIDS.
V měsících před narozením Lee Ann jsem se pravidelně scházela s přítelkyní a hovořila s ní o stavu jejího vnuka. Je téměř o rok a půl starší než Lee Ann. Po prvním očkování vakcínou DTP měl 15 minut zimnici přímo v ordinaci dětského lékaře. Lékař rodiče ujistil, že je to u některých dětí normální reakce. Byli vystrašení, ale věděli, že mají dobrého lékaře. Věřili jeho úsudku. Když byl čas na druhé očkování, ptali se ho: „ Jste si jist, že je to v pořádku? Je to skutečně nutné?“ Jejich dětský lékař je znovu uklidnil. Řekl jim, jak hrozné je zažít to, co zažil on, když jeden z jeho pacientů v kojeneckém věku zápasil s dávivým kašlem. To dítě tehdy zemřelo. Ten den dostal vnuk mé přítelkyni druhou injekci vakcíny DTP. Utrpěl poškození mozku.
Minulý týden jsem si přečetla přepisy slyšení tohoto výboru. Jsem ohromená zjištěním, že stejné rozhovory jako je tento probíhají již léta a dosud nedošlo k žádným krokům, které se zdají být tak zřejmé a nutné, aby se zabránilo ničení životů dalších dětí a aby byli finančně kompenzováni ti, kterí byli na celý život poškozeni.
Jak přesné jsou naše statistiky o nepříznivých reakcích na očkování, když se rodičům říkalo a stále říká, že „není žádná souvislost s očkování, naprosto žádná souvislost“?
A co matka, se kterou jsem nedávno mluvila, která má čtyřletého syna s poškozením mozku? Při všech třech očkováních vakcínou DTP měl její syn křeče v přítomnosti dětského lékaře. „Žádná souvislost“ ujistil je lékař.
Hovořila jsem s otcem ze sousedního města, jehož syn zemřel ve věku devíti týdnů, několik měsíců před smrtí naší vnučky. Bylo to den po tom, co byl očkován vakcínou DTP. Na úmrtním listu je uvedeno, že šlo o SIDS.
Jsou statistiky, které lékařský svět tak rád cituje, aby řekl, že „není žádná souvislost“, skutečně přesné, nebo jsou založeny na špatných diagnózách, na špatném vedení záznamů?
Co se dělá pro to, aby byla získána bezpečnější vakcína? Kdo na to dohlíží? Budou to titíž vědci a lékaři, kteří na vakcínu dohlíželi v minulosti? Jak budou lékaři a nemocnice odpovědní za informovanost rodičů o možných reakcích? A jak mají být identifikovány děti, které by neměly být vakcínou očkovány, dříve, než budou poškozené nebo mrtvé?
Dnešek je celostátním dnem modliteb. Modlím se za to, aby tento výbor pomohl udělat to, co se udělat musí – a to brzy. Kéž již neuplyne další rok, ve kterém budou postiženy další děti a některé z nich umřou, protože ti, kteří to mohou udělat, odmítají „uvést věci do správných souvislostí“.

Acelulární vakcína proti černému kašli (DTaP)
V roce 1981 začali v Japonsku očkovat děti novu „acelulární“ vakcínou proti černému kašli. Tvrdilo se o ní, že je méně toxická a účinnější než standardní „celobuněčná“ vakcína používaná v USA. Mnohé úřady v USA souhlasily, ale prohlásily, že vyšší náklady na výrobu a zásobování touto vakcínou změně vakcíny nepřejí.
Výsledky zkoumání
Japonsko uvádí, že po zahájení používání acelulární vakcíny došlo k významnému poklesu závažných reakcí. Jenže v roce 1975, několik let před zavedením této nové vakcíny proti černému kašli, zvýšily japonské úřady věk, ve kterém se očkování provádí, na 2 roky. V USA se s očkováním proti černému kašli začíná ve věku 2 měsíců a pokračuje se v něm v časných měsících věku dítěte, které jsou vysoce rizikové. Bylo tudíž obtížné zjistit, jestli je acelulární vakcína skutečně bezpečnější.
V roce 1987 získalo 66 obětí japonské vakcíny proti černému kašli od státu vysoká odškodnění. Soud uznal, že úřady popíraly reakce na očkování a že poškození žalobci byli obětováni, aby nebyl narušen „veřejný zájem na prevenci nakažlivých onemocnění“.
V roce 1988 testovaly USA acelulární vakcínu proti černému kašli na švédských dětech. Účinnost při očkování dvěma dávkami byla 69%. V průběhu studie několik dětí zemřelo. Je ironií, že americké zdravotní úřady – kterým bylo lhostejné, zda najdou alternativy ke své nedokonalé celobuněčné vakcíně – si hrály na opatrné a požadovaly další výzkum těchto úmrtí, i když k některým došlo až pět měsíců po očkování a mezi jejich příčiny patřila i otrava heroinem a švédské úřady došly k závěru, že úmrtí s očkováním nijak nesouvisejí. Úmrtími, ke kterým v USA dojde během několika hodiny nebo dnů po očkování celobuněčnou vakcínou se však úřady rychle odmítnou zabývat, a tyto případy zřídkakdy někdo zkoumá.

Konec citace, a je tam toho mnohem více