Re: Je mi jich líto

To není blbá otázka... Jednoduše: nepozná. Zamilovanost prožívám uvnitř, moc dobře si uvědomuju, že jí to, co k ní cítím, nemůžu dát najevo - nemusela by to pochopit, mohlo by jí to nějak zatížit => mohlo by jí to ublížit, prostě tahat tyto "dospělácké" záležitosti do dětského světa, myslím si, není dobré. Přiměřeně jí ale najevo náklonnost dát můžu, v rámci kamarádství s ní. Vždycky celému vztahu a kamarádění přihlížel rodič, a když jsem se svěřil (teď tedy naposledy mamce Markétky), tak to pro ni byla zcela nová a šokující informace, a to jsem k nim domů chodil třeba 2x - 3x týdně a ještě navíc k tomu v kostele jsem se s nimi vídal 2x týdně. Poznat to prostě nejde, snažím se vždycky chovat co "nejnormálněji", protože si myslím, že jen tak můžu tomu dítěti prospět - když s ním budu prostě "normálně" kamarádit. Znamená to i to, že i když bych měl chuť jí zavolat nebo napsat SMS nebo přijít na návštěvu nebo dát nějaký dárek, tak zvažuju: Jestli to není moc často, jestli jí tím neobtěžuju, jestli se to hodí, jestli je zkrátka dost velká pravděpodobnost, že to způsobí něco pozitivního. Jsem totiž nesmírně šťastný, když i ona je šťastná (a nejvíc samozřejmě, pokud jsem to já, kdo k tomu nějak mohl přispět), a nebylo by mi dobře, kdybych jí jakýmkoliv svým jednáním způsobil nějaké nad rámec běžných mezí nepříjemné pocity. Nad rámec běžných mezí myslím např. to, že pokud jí mamka řekne, že má umýt nádobí a jí se to nelíbí, tak jsem na straně mamky a vysvětluju, proč to prostě musí udělat, i když se jí to nelíbí... apod. Jasně, že okolí si může všimnout nějakého bližšího vztahu, ale vždyť i ona mě má určitým způsobem ráda a vyhledává třeba mou blízkost, na tom snad není nic špatného. Děti jsou takové a tím spíš, když mají někoho, kdo se jim věnuje, kdo si s nimi hraje, povídá, kdo je bere vážně. Někdo si prostě myslí, že pedofila musí na první pohled poznat, protože přece pedofil se musí chovat nějak divně... není to pravda, většina z nás se chová zcela normálně, máme vztahy s různými lidmi, vrstevníky, staršími, i s dětmi, snad kromě toho prožívání vztahů s dětmi se od jiných lidí příliš nelišíme, navenek tedy vůbec ne. Uvnitř jsme trochu víc citlivější a vnímavější vůči dětem, víc si jich všímáme. Ale to zas nejde poznat a ani to není nějaký signifikantní příznak. Nespecifických příznaků pedofilie je hromada, a ani jejich výskyt u někoho nevede k jednoznačnému závěru, zda dotyčný je nebo není pedofil. Lidé si obecně vysvětlují něčí dobré vztahy k dětem jako důkaz dobré povahy, je však pro mě velmi trýznivé, když si uvědomím, kolik z nich by svůj názor přehodnotilo jenom proto, kdyby se dozvěděli, že je to tím, že mě děti z podstaty mé pedofilní erotické orientace přitahují. Hned by za tím začali hledat něco, co v těch vztazích není. Jako kdyby se dospělý zamiloval do dospělé a ta dospělá v tom pořád hledala já nevím co... třeba že mu jde o sex. Bohužel se však často debata o pedofilii redukuje právě jen na ten sex, a ostatní podstatné věci, které jsou pro pedofila ve vztahu k ostatním lidem stokrát důležitější, se jaksi přehlíží.