Opravdu je to tak

Neměla jsem nějakou dobu tušení, že se můj článek ocitl i na internetu, proto ta zpožděná reakce.
Ne, nevymyslela jsem si nic. Do takové školy moje děti chodily, každé ráno(a každou neděli večer) se tam těšily. Takovou školu jsme zažili i my jako rodiče a měli jsme ji rádi stejně jako děti.(Čiré konstatování).
Moje americká kamarádka Maria, takto matka tří dětí na Bedford Road School a zároveň sama učitelka 6.tříd ve zcela jiné, horší oblasti (Bronx), moji práci těsně před dokončením "redigovala". Posloužilo k tomu pečlivé tlumočení celého článku mým manželem (na tak rozsáhlý text by moje angličtina nestačila). Schválila vše, díky ní jsem zpřesnila pouze údaje o státních testech a pravomoci "school district". Ona sama se divila v průběhu čtení mnoha věcem, nechápala například, proč tam zdůrazňuji princip spolupráce ve skupinkách - copak existují na světě školní systémy, které pracují jinak? A další. Také ji zaujalo - a museli jsme to dlouho vysvětlovat, - že se děti v českých školách přezouvají. Poor Maria! Domnívala se, že děti musí nosit jednotný druh bačkor ... . Uklidnili jsme ji, že ne všechny školy mají "ústavní" charakter.
Ale zpět. Tatáž Maria nabízí svůj e-mail, pokud by někdo o něčem z mé práce zapochyboval. Též je možno se jí (anglicky) dotázat i na jiné věci týkající se amerického školství.
Ano, v Americe jsou i jiné školy. Nemají tak dobré výsledky jako BRS, neumisťují se na předních místech podle státních testů. Rodiče tam nebývají z převážné většiny vysokoškoláci, nekladou takový důraz na kvalitní vzdělání, jinak by tam dopadl pravděpodobně poměr úplných a neúplných rodin apod.
Je to ale opravdu tak, jak jsem napsala v úvodu, že totiž principy používají všechny školy stejné, záleží ovšem na tom, jak se kde zhodnotí, tj. jaké k tomu mají podmínky. Je to velice složitá otázka, zasahující do různých oblastí amerického života, jako je daňová politika, imigrace, rasový problém, aj. Tuším ale, že tohle vás tolik nezajímá a chcete raději vědět, jestli i v těch "jiných" školách jsou učitelé na děti hodní, nebují tam šikana a rodiče na sebe mávají. Odpovídám ano. Navíc i tam je převádí usměvavý "crossing guard", mají tam s velkou pravděpodobností svoji kapelu, předvádějí vědu na "Science Fair" a maminky pečou (barevné a nechutné, přiznejme to) americké moučníky na "Bake Sale".

Naše americké dobrodružství ale skončilo na konci srpna 2OOO (článek jsem psala minulé jaro), kdy jsme přistáli na Ruzyni. Od začátku září chodí dvě dcery do české školy, syn na školní docházku počká ještě rok. (Nemýlím-li se, všichni jste si teď pomysleli něco o strašném šoku). Návrat nebyl a není dosud jednoduchý, škola je jen jednou z mnoha věcí, na které jsme si museli zase zvykat.
Pomohly nám ale dvě věci. Za prvé, měli jsme to štěstí, že děti mohou chodit na dobrou školu. Ráda prozradím, že je to Svobodná základní škola v Praze 2, v Londýnské ulici. Naše děti mají přátelské a schopné pedagogy, s nimiž si rozumí děti i rodiče. Setkali jsme se také s pochopením pro naše zámořské zkušenosti. Co nám ale chybí, je komunita rodičů, kteří se jeden o druhého a o svou školu zajímají. Podobně nás zaskočily vztahy mezi dětmi.
Za druhé, v Americe jsme děti učili česky číst a psát, probrali gramatiku 2.třídy, snažili se o přísun českých knih. Doporučuji to každému, kdo by se ocitl v podobné situaci. Provozovat při mnoha povinnostech americké školy ještě domácí školu českou je sice vyčerpávající, děti líné a nechápající (Proč by měly ještě po "spelling testu" psát věty typu: "Žáci seřaďte se a pomalu odcházejte do třídy."), ale ta námaha se vyplatila: děti nemají žádné větší problémy s rodným jazykem a nám ubyla další starost.

Jsem ráda, že článek vyvolal diskusi. Napsala jsem ho z jediného důvodu: aby naše zkušenosti nezapadly v pouhém ústním vyprávění z dalekých cest a mohli ho tudíž číst mnozí. Čtěte ho prosím a beztrestně šiřte dále.

Michaela Tydlitátová