jen tak pár slov...

Zdravím všechny lidi s RS i ty bez ní,co se jen náhodou dostali na tyto stránky.Je mi 32 let,vdaná,2 děti. Mé pocity z konečného vyřčení diagnózy byla studená sprcha,úplně ledová...příznaky se objevovali a zase mizely již nějaký rok,ale léčena na RS jsem teprve 2 roky. Stále si říkám -proč já ? Z čeho to mám ? Kde se to vzalo ? NECHCI TO !!! tato nemoc mě donutila přehodnotit celý můj život,zhodnotit zda moji přátelé jsou opravdoví,nebo jen že prostě jen jsou...ti co o nemoci trochu vědí - ti zůstali,ti co jen tuší - pomalu mizí - ti co nevědí nic - zmizeli rychle.Nejvíce mě ale mrzí to,že nejen mojí přátelé,hodně blízcí lidé,ale i ti cizí vědí o této nemoci tak málo.Proč se o tom nemluví a nepíše víc.Proč někteří neznalí jedinci na nás s RS koukají jako na někoho pomalu hloupnoucího nebo jako na něco z jiné planety,co vůbec není moc normální a věrohodné. Moc to mrzí když zjistíe,že si okolí myslí něco úplně jiného. Když se snažíte nemoc vysvětlit a stejně v těch druhých očích vidíte nepochopení.Potom následuje soucitný úsměv,vlhký pohled a tam to končí.Všichni mi říkají,jsi pěkná ženská,vypadáš dobře,vypadáš zdravě,ale co opravdu cítím ??? Jaké jsou mé pocity když špatně chodím,když má pravá ruka neplní funkci pravé ruky,když jsem tak často unavená a plačtivá.Hledám si nové zájmy,o staré jsem přišla,je těžké najít novou motivaci,kde? Z čeho stále brát tu sílu? O manželství se rozepisovat raději nebudu,také všechno i tam prošlo radikální změnou. Beru to jako svou osobní zradu,nevím kde se to zlomilo a kdy,ale ze vztahu chci odejít.Chci se tímto postavit za všechny s RS kteří řeší stejné problémy ať jdou za svým cílem,vím že zdravá psychika je velmi důležitá a trápení nám nepřidá-napoak.Šťastným přeji dále štěstí a pohodu,nešťastným přeji klid,rozvahu,pevnou vůli a nevzdávat se !!! S pozdravem všem Ája