Teorie a praxe

Máte samozřejmě ve všem pravdu. Zvlášť větu "Vůči hyperaktivnímu dítěti vystupujme s laskavostí a láskou. Obrňme se trpělivostí, klidem a optimismem" jsem si četla několikrát. Tohle všechno vím dávno a nazpaměť a jako matka dítěte s velmi silnou LMD bych už asi taky dokázala psát takové články jako Vy. Za tu dobu jsem toho přečetla opravdu hodně a TEORETICKY moc dobře vím, co dělat či nedělat.

Ale v praxi je to hrozně těžké, zvlášť s tím klidem a trpělivostí. Děti mám dvě, nervy jen jedny, živím rodinu, i já jsem dost unavená a mám své starosti - a kde mám pořád brát ten optimismus, klid a trpělivost?

Hyperaktivní je starší syn, už je mu třináct. Mladší skoro sedmiletý je jeho přesný opak - má rád svůj klid a velmi nelibě nese, když ho někdo vyrušuje. Jenže ten starší ho pořád pošťuchuje a dělá různé blbinky, někdy s úmyslem provokovat, jindy jen tak, že ho to zrovna napadne nebo chce možná navázat kontakt. Jenže tímhle způsobem ten starší zasahuje neustále do "osobní sféry" toho mladšího, který je už na to alergický a brání se dost hlasitě už při každém náznaku. Leckdy se ten malý brání až příliš a zbytečně, takže se zlobím na něj, že křičí kvůli každé maličkosti a že se mu nic zvláštního neděje .... ale částečně ho chápu, ono už je toho na něj taky moc.

Výsledek: doma je neustálé rušno, křik, brekot. A já mám nervy na pochodu a už nevím, co s tím.

Když jsem s kluky jednotlivě, tak jsou oba moc fajn, i když je každý jiný. Ale užijeme si to oba a strávíme krásné chvíle. Ale jak jsou spolu, tak většinou je hluk a nepohoda. Je mi to moc líto.

Vím, že v ostatních rodinách se taky sourozenci hádají, ale u nás mi to připadá nějak moc a často a silně nad míru. A vůbec nevím, co s tím. Trvale pociťuji stresy .... a být klidná trpělivá maminka se mi vůbec nedaří, což mě mrzí a vlastně to ten můj stres zvyšuje, protože mám pocit, že jako máma v tomhle selhávám. Achjo.