Re: Teorie a praxe

Aneko, neberu ti tvé zkušenosti, ani tvým rodičům jejich výchovné metody. Každý jsme nějaký a v různých situacích se chováme různě.
Já mám k bití dětí odpor. Jako dítě jsem nikdy bita nebyla. A neměla jsem rodiče na háku.
Svoje děti jsem taky nikdy nebila a na mladší dceru jsem dokonce nikdy nemusela ani zvýšit hlas. Je jí teď 17 let a máme bezva vztah.
Nevím, do jako míry se moje dcery odlišují v chování od těch, které bity být "musely", protože by to jinak nešlo. Taky dělaly spoustu blbin a průšvihů, občas přinesly i špatnou známku, ta starší i dvojku z chování nebo třídní důtku. Nikdy jsem si nemyslela, že pár na zadek to spraví a vyřeší. Je fakt, že kolikrát jsem měla chuť dát pár na zadek, ale věděla jsem, že tím ulevím především sama sobě.
Možná jsem měkota, ale ani nějaké okázalé trestání jsem neprovozovala. Když třeba hodně zlobily nebo přes můj zákaz něco vyvedly, zakázala jsem např. televizi. Ale ne úplně. Sdělila jsem jim, že příštích 14 dní můžou sledovat televizi obden a to pouze jeden pořad, který si samy vyberou. Když hudraly, že obden je málo, stáhla jsem to na 2x týdně - a to už většinou zabralo. :o)))
Nemám nic proti třepnutí přes zadeček, nebo plácnutí přes ruku, když se jedná o něco závažného. Ale seřezat dítě - a ještě k tomu třeba páskem - to mi přijde ubohé.
Můj přítel byl jako dítě bit jako žito a od své dospělosti se s vlastním otcem nestýká. Opravdu ho to poznamenalo. Dodnes má v paměti ten strach, co bude, až přijde táta domů. A musím říct, že on sám by dítě v životě neuhodil, ani by na něj nezakřičel.