To chce čas...

Milá Aničko,
myslím, že naopak nejseš jedna z mála, akorát ty si to umíš sama sobě přiznat a otevřeně to světu říct. Vždyť novopečené maminky jsou taky jenom lidi s obyčejnýma nervama, které bohužel nejsou ze železa. Jsem samoživitelka a v prvních pár týdnech s mým prckem jsem měla taky divoké myšlenky. Hlavně když neustále křičel, nebyl k utišení a já si nemohla ani zajít na záchod nebo se najíst. Bude to znít hrozivě, ale místy mě napadaly myšlenky, jak malému nějak ublížit, aby byl už konečně zticha. Docela jsem s nimi bojovala, ale všechno je už pryč. Myslím, že to byla součást šestinedělí, kdy ty hormony nejsou ještě pořádně na uzdě. Ale musím říct, že v tu chvíli jsem docela pochopila, jak některé matky slabších povah, mohou svým dětem opravdu ublížit. Člověku na pokraji svých sil a v bezradnosti se takové věci někdy stávají.
Držím palečky, ať vše je jak má být. S pozdravem Petra