Re: To znám.....

S někým, koho má člověk rád, si nikdy nestihne říci všechno. Vloni jsem přišla o tátu. Bylo mu 58 let a měl leukémii. Nikomu to neřekl, mlžil jak se dalo. Byl dlouho po nemocnicích, ale zakázal lékařům podávat informace o svém stavu blízkým. Takže jsme jen tušili-netušili, nemluvili o tom a báli se si cokoli přiznat. Když jsem ho viděla naposledy, asi cítil, že odchází, dával mi tak důrazné rady do života, že jsme se až pohádali. Pak si chtěl na usmířenou zahrát scrabble. Já neměla náladu. A netušila jsem, že až ji budu mít, bude pozdě. Dodnes si to vyčítám a jen si představuji, jak jednou, až přijde můj čas, vezme mé imaginární tělo imaginární scrabble do podpaží a půjde tátu hledat s omluvou a s prosbou o hru...
Bavte se o štěňatech, bavte se o čemkoli, byť by vám to přišlo sebenesmyslnější. Ten druhý to nejspíš opravdu potřebuje a vy ho tím potěšíte. Když to neuděláte, bude vám z toho jednou smutno, jako teď mně. Všem, kteří přišli o své blízké, přeji, aby si na ně uchovali ty nejhezčí vzpomínky a mysleli jen na to hezké, co jim s nimi bylo dopřáno prožít. A všem, kterým zatím smrt blízkých cestu nezkřížila, přeji, aby se s ní ještě dlouho a dlouho nesetkali, a taky to, aby dokázali blízkým dávat najevo, jak je mají rádi. Aby to stihli, dokud je čas.