Motol ano i ne

Budou to už tři měsíce, co jsme se synem opustili brány fakultní nemocnice Motol, a tak mám doufám dostatečný odstup, abych to celé viděla nezmlžené oparem plačtivého šestinedělí. Motol jsem si vybrala pro výborné technické zázemí a zkušený personál vzhledem ke svému rizikově probíhajícímu těhotenství. To se nakonec vyplatilo, neboť Matyáš, dítko od samého začátku projevující sklony k individualismu, byl velký a otočený zadečkem napřed (byli jsme zkrátka konec pánevní, v nemocnici nám jinak neřekliJ, tudíž jsem byla ráda, že se dostávám do rukou odborníků, neboť bylo třeba provést císařský řez.
Do poradny v Motole jsem začala chodit v 37. týdnu, kde mě zpočátku naprosto vyvedly z rovnováhy neskutečné davy nastávajících maminek čekající na vyšetření třeba i dvě a půl až tři hodiny. Od 39. týdne jsem chodila na monitor, na který se lze díkybohu objednat na konkrétní hodinu. Nutno ovšem říci, že MUDr. Vodáková, která se o mně v poradně starala, byla výtečná a díky ní jsme nakonec celý porod mohli naplánovat, aby nedošlo k dalším komplikacím, což u konce pánevního není nikdy legrace. Den před plánovaným termínem jsem nastoupila na oddělení rizikových těhotenství. Mám-li vše popsat jednou větou, připadala jsem si jako v hotýlku. Výborný personál (opět v čele v MUDr. Vodákovou), krásné a příjemné prostředí (pokoje po dvou, třech, televize, terasa, velmi volný režim návštěv). Druhý den ráno nastal den D. Ráno monitor, pak cesta na přípravnu na porodní sál, kde mě velmi mile překvapila sestřička svým přístupem při aplikaci klystýru: přesně mi popsala, jaké to bude a vše zdůvodnila tím, že si klystýr nechala udělat ve škole, aby věděla, jaké to je. Tak nějak bych si zdravotnický personál představovala, i když chápu, že operovat slepé střevo si student medicíny asi těžko nechá. Tato porodní asistenka, jejíž jméno bohužel neznám, se chovala k mému manželovi tak, že mu dávala najevo, že je vítaným členem týmu, který tu má své místo. Dále nastoupila na scénu anestezioložka, bohužel též si jméno nevybavuji (opálená černovlasá mladá dáma), na kterou budu dlouho vzpomínat, protože ta mi pomohla s naprostým klidem a profesionalitou překonat moment, kterého jsme se na celém zákroku bála nejvíce: zavedení spinální anestezie. Celou operaci mi pak komentovala do ucha a já si díky ní nepřipadala jako kus masa (to srovnání není nemístné – máte-li ruku vedle svého bezvládného stehna, připadá vám to, jakobyste z lednice vyndali maso na řízky). Obě doktorky, které prováděly operaci, MUDr. Mrštinová a MUDr. Vodáková působily jako velmi dobře sehraný tým a já jim ještě jednou moc děkuji za to, že ukončily mé těhotenství, jehož výsledkem je mé dítě – největší zázrak mého života. Po operaci jsem však neměla ani nejmenší tušení, že dobře už bylo. Mé nejčernější vzpomínky se váží k JIP, tedy k místu, kam jsem byla odvezena bezprostředně po operaci. Jak jsem řekla, jako kus masa. A tak se ke mně sestry i chovaly. Chápu, že je to velmi náročné oddělení, ale někdy jsem měla pocit, že zrovna my, bezvládná těla (to trvalo asi tři hodiny, ale vstát jsem mohla až druhý den ráno) máme odnést to, že dotyčná sestra neuskutečnila svou vysněnou kariéru herečky/zpěvačky/modelky... Pro ilustraci: když jsem ráno druhý den vstávala celá bolavá se stehem přes celé břicho, pochopitelně vlivem gravitace ze mě „vyšlo“ větší množství krve. Rehabilitační sestra, naprosto skvělá (mladá dlouhovlasá plavovláska), která mě podpírala, mě utěšovala, že je to úplně normální a radila mi, co dělat. Přihlížející sestra z JIP vzala kus gázy a prohlásila, že tím chce utřít tu podlahu a ne moje nohy celé od krve, ve které jsem už začínala v pantoflích čvachtat. Podotýkám, že jsem nemohla stát vzpřímeně, ani se ohnout, jinak bych si tu očistu ráda provedla sama. Pak mi tato „příjemná“ duše ještě řekla, že mám dělat v posteli mosty, aby krev šla ven. Musela jsem se ve svém zoufalství zasmát, té sestřičce zřejmě chyběla základní znalost pocitu, jak se tělo po císařském řezu cítí a co vše je schopno dělat. Nejsem žádná třasořitka, ve sprše jsem se rehabilitační sestry ptala, kdy budu moci normálně posilovat břišní svaly – tedy k pohybu mám vztah veskreze velmi kladný, ale přístup této sestry na JIP (dlouhovlasá světle hnědá vskutku sličná mladá dáma) mě skutečně uzemnil. Na JIPce jsem ještě následující den vlivem nízkého tlaku omdlela a vyzkoušela tvrdost kovových dveří na své hlavě, což mi na klidu nepřidalo, protože už jsem se neskutečně tešila, až se z tohoto oddělení dostanu pryč. Ta chvíle nastala. Na oddělení šestinedělí, kterému sousedí ono vysněné odd. novorozenců, kde byl můj syn, jsem se dostala druhý den po porodu (porod byl ve čtvrtek, já tam šla v sobotu). Není zvykem ženy po císařském řezu umísťovat hned na rooming-in, a tak jsem se ocitla na třílůžkovém pokoji, kam mi syna nosili každé tři hodiny na kojení. A to byl problém. Mléko se mi začalo tvořit bez problémů, jen Matyáš ne a ne se pořádně přisát. Donesli mi ho totiž už pořádně hladového a fest plačícího, takže přiložení nebylo vskutku v moci nikoho. Sestry byly různé: asi jsem měla smůlu na střídající se služby – pomohla mi až sestřička Katka, která mi poradila, ať odstříkávám a řekla jak, uklidňovala mě a zacházela s Matýskem jako s miminkem, ne jako s věcí (což jsem též viděla a některé kreatury-sestry z tohoto oddělení bych nezaměstlala ani jako prodavačku v uzeninách – dlouhatánské umělé nehty mrzačící už tak rozpraskané bradavky nejsou dobrým předpokladem pro práci na odd. novorozenců). Velmi jsem chtěla kojit, moc mi pomáhal a podporoval mě i můj muž, odstříkávala jsem dlouho do noci, což způsobovalo nevyspání a to rozhodně k pohodě nepřidá. Dlouhé návštěvy vysedávající u sousedek až do večera zase znemožňovaly zdřímnout si přes den. Ale to jsem chápala, taky jsem byla ráda, že muž chodil. Jen jsme se snažili setkávat jinde než v malém pokoji, kde při množství návštěv bylo nedýchatelno. Konečně jsem se dočkala: v pondělí se na rooming pokoji udělalo místo, a tak jsme se s Matyášem mohli začít poznávat. A hlavně jsme mohli začít kojit podle hladu a ne podle nemocničních hodin. Největší pomocí a snad můžu říct i spásou, protože už se o mně pokoušela z těch nezdarů a vyčerpání pěkná deprese, nám byla sestra Andrea, mladá a zřejmě bez vlastních mateřských a kojicích zkušeností, nicméně o to víc trpělivá, že se nám pomohlo přisát a kojili jsme najednou bez problémů. Jak už to tak bývá, když člověk vyřeší problém jeden, přijde další. Takže přišlo vyčerpání z nevyspání. Spala jsem v průměru tak 4 hodiny. Čím to? Do pokoje stále někdo chodil. Jen na úklid a údržbu pokoje byli tři lidi, kteří si neustále podávali dveře. Pak vizity – pro mě a pro Matýska, pak měření teploty třikrát denně (už v 5 ránu, takže to už pak člověk oči nezamhouří, protože začíná kojit), pak rehabilitační sestra. Jídlo, na které se svolávalo, a pokud se člověk nedostavil, byl urgován, protože nádobí je přeci třeba vrátit neprodleně do kuchyně atd., no zkrátka tisíce maličkostí, a když k tomu člověk přidá kojení, které v té době trvalo cca hodinu, tak měl vážně co dělat a spánku bylo minimum. Jak to shrout? Zažila jsem v Motole chvíle nádherné i krušné, lidi milé a dělající něco navíc, což při momentální situaci v našem zdravotnictví je skutečně nutno ocenit, ale i lidi nedělající ani to, co jim jejich profese ukládá. Motol je obrovská isntituce, za což platí tím, že levá ruka mnohdy neví, co dělá pravá – viz úklid nebo jídlo servírované kojícím matkám (hrášek zamíchaný do rýže, fazolová polévka) Třeba jen na jídle, kdyby se někdo zamyslel, by Motol mohl ušetřit, protože samozřejmě fazolovou polévku žádná kojící ženská nesní, není blázen. Takže se vyleje. A kdyby pokoj uklízela paní jedna, mohlo by se jí víc zaplatit a jistě by vše stihla, jak jsem to tak pozorovala. Takových věcí je ale víc. Takže podtrženo sečteno: Motol doporučuji těm, kteří chtějí mít jistotu dobrého zázemí (je známo, že v Motole se soustřeďují porody dětí se srdeční vadou), a těm, kdo už mají zkušenosti s kojením, protože to je něco, co motolsku porodnice zatím nezvládla. Podotýkám ještě, že já jsem před porodem načetla o kojení, co se dalo, a viděla jsem dvakrát kazetu připravenou Laktační ligou, ale milé dámy, realita je bohužel vždy trošku jiná. Bylo to krásné i hrozné, ale nakonec si každá máma stejně řekne: hlavně, že si vezu ten svůj zázrak domů a štěstí ty kruhy pod očima překryje. Přeju všem bezproblémový porod a zdravá miminka!